ColourPlanet

Komiks je zaměřen politicky liberálně a silně maskulinně. Genderové analýze byla věnována již nějaká pozornost, ale ne dostatečná; sborník Fenomén Foglar se omezil pouze na kvantitativní výzkum výskytu žen v komiksu a pak poněkud subjektivně laděný příspěvek básníka Jiřího Kuběny o homoerotickém podtextu komiksu.

Nalezneme zde i podtext národního mýtu. Hrdinové seriálu necestují do zahraničí, ale výhradně po zemích českých. Slovensko se poprvé objevuje v komiksu až v nových dílech z let šedesátých v díle 256. - Rychlé Šípy sledují oběh koruny. Komiks se odehrává v prostředí výhradně českém, vykresluje atmosféru města i venkova 30. a 40. let 20. století. Slaví se zde tradiční svátky (Mikuláš v díle Rychlé šípy nadělují, Tři králové v díle Rychlé šípy o Třech králích, žně v díle Rychlé šípy v rachotu hromů, Rychlé šípy na žňových pracích), slavnostní pozvánky, diplomy atd., zobrazené v komiksu, jsou opatřeny lidovými ornamenty (Epizoda Rychlé šípy ukazují své umění).

Pozoruhodný kult táhnoucí se komiksem, se upíná k indiánské kultuře (epizody Rychlé šípy začínají hru o totem, Rychlé šípy objevují totem, Rychlé šípy vítězí ve hře o totem), oživené právě meziválečným trampingem a skautingem „S jistou mírou historicko-společenské licence by se dalo říci, že český tramping je s americkým westernem a celosvětovým skautským hnutím v pokrevně příbuzenském vztahu.“ (Janov, In Fenomén Foglar. s. 342). I v tomto populárním žánru, navíc silně kontrolovaném z hlediska výchovného, se indiánská, tedy rasová, koloniální otázka, přijímá a jako něco exotického se zbavuje dřívějšího puncu něčeho špatného, primitivního, nekultivovaného.

Ve hře o totem musí Rychlé šípy zvítězit a totem dobýt, což může být ale přeneseně vnímáno zase jako jakýsi symbolický kolonializující akt. Indiánská kultura je nedílnou součástí kultury trampující mládeže – klubovnu Rychlých šípů jako první vyzdobila nadměrná hlava indiána a kovboje na koni (různí autoři komiksu se během let několikrát zmýlili v jejich umístění). Do velké míry je to jistě způsobeno přílivem westernové brakové kultury – literatury pro mládež i kinematografií, jež byla za oceánem v daleko pokročilejším a výpravnějším, tudíž přitažlivějším stadiu, než kinematografie česká, která byla ve svých počátcích zaměřována spíše na publikum dospělé.

Základním pravidlem pro fungování mládežnické skupiny byla poměrně komplikovaná organizovanost v rámci systému klubů Mladého hlasatele (v díle Černí jezdci se smiřují je dokonce vyobrazena redakce Mladého hlasatele, která přímo zasahuje do děje – v jedné postavě rozeznáme Jaroslava Foglara, druhá je patrně kreslíř Jan Fischer), v rámci klubu samotného i v rámci otevřené komunity místní věkové skupiny. Časopis Mladý hlasatel je zde prezentován jako skrytý iniciátor všech činností, dobrodružství a organizovanosti reprezentovaných v komiksu. Komiks tak dělá reklamu otevřenou i skrytou časopisu, v němž je vydáván, což odděleně od Hlasatele a od doby, v níž vycházel, působí poněkud bizarně.

Při analyzování komiksu musíme mít na paměti, že subtextem i kontextem celého příběhu je časopis Mladý hlasatel, později Vpřed, a že komiks artikuluje jeho „marketingovou masáž“, zabalenou do poutavých Foglarových narací. To je patrné zvláště v předválečných dílech Rychlých šípů. Ideovým pojítkem příběhů není výchovné působení, které může být leckdy zpochybněno (epizoda Rychlé šípy sáňkují, která je velmi nevýchovným návodem k nebezpečnému počínání), ale je jí komerční potřeba propojit co nejvíce dospívajících, především chlapců, jejichž socializace kolektivním vymezováním je ve věku 12-18 let daleko intenzivnější než u dívek, a potažmo jim prodat co nejvíce výtisků časopisu Mladý hlasatel.

Z hlediska budování národního mýtu se zdají být příběhy Rychlých šípů ne příliš silným polem, leč musíme si uvědomit, že komiks nese několik velmi důležitých linií, které určovaly výchovu a tedy budoucí smýšlení o identitách. Jednou takovou linií je první zcela zjevná marketingová strategie vedoucí k propagaci produktu sama o sobě. Další je velmi specifická konstrukce identit a mezipohlavních vztahů v tomto komiksu, která je očividně nevyvážená a vede k posilování mužské dominance v exkluzivně utvářené společnosti a intelektuální bázi. A konečná artikulace národního mýtu je přenášena v podtextu typicky domácím koloritem, atmosférou, komparzem a rekvizitami, které nejsou, jak sám Foglar proklamoval, jedním konkrétním místem, ale scénickou syntézou – bylo třeba vytvořit dokonalé normativní a univerzální (české) prostředí pro dokonalou identifikaci co největšího počtu dospívajícíh čtenářů.

Patří Foglar do gay knihovničky?

V roce 2007 jsem publikoval internetovou publikaci Homosexuální vizualita. Teoretickou i praktickou částí zkoumala, zda něco jako homosexuální vizualita existuje. Ač můžeme vztahy, skutečnosti, zkušenosti, texty i textury, dnes vnímané jako homosexuální, v dějinách obrazu vystopovat, odpověď bude pravděpodobně znít ne. Homosexuální vizualita, jako konstanta a neměnný soubor identifikovatelných znaků není, je relativní ve vztahu ke kulturní a společenské situaci v čase. Homosexuální recepce a percepce může být konfrontována vždy ve vztahu s něčím, s mainstreamem, s vizuálními, mravními, lékařskými a jinými imperativy.

K teoretické studii náležel i praktický výzkum. V první vlně jsem pomocí několika spíše zkušebních a celkem nesystematicky vedených rozhovorů s muži–gayi nad 30 let řešil otázky jejich coming-outu a jejich vztahu či osobní definici „gay kultury“. Leč přišla i na několik zcela konkrétních fenoménů, mezi nimiž nechyběl ani Jaroslav Foglar. Respektive jeho knihy i komiksy.

Už zde se projevil spíše negativní postoj respondentů hledat vztah mezi homosexuální orientací a Foglarovým dílem.

„To jsem četl, ale vůbec jsem v tom neviděl nějakou sexuální rovinu. Ten Foglar byl zajímavý sociálně. Líbily se mi sociální vazby mezi chlapci, to mi na tom přišlo zajímavé a přitažlivé. Ale vůbec mi tam nefungovaly erotické představy.“ (Jakub S.)

Veškeré projekce připouštěli respondenti spíše platonické: „No ano [četl Foglara], ale já jsem to tak v té době absolutně nevnímal. Až dávno poté jsem zpětně zjistil, že to má takové prvky. Ale platonické, nepředstavoval jsem si to sexuálně.“ (S.)

Přesto je velmi pozoruhodné, jak respondenti bránili své hrdiny a vyjadřovali všeobecnou náklonnost až obdiv k Foglarově díle: „Četl jsem všechno, ale nijak jsem to v tom v té době neviděl. Bavilo mě na tom to tajemno. Nejoblíbenější kniha je Tajemství černého delfína. To je taková dobrodružná knížka, byly tam zajímavý hry a bavilo mě, že on dokázal udržet napětí. Mě dokonce spekulace o spojení Foglara a gay tématu trochu uráží, vždy jsem v tom viděl knížky o přátelství.“ (Petr Ž.)

Druhá vlna výzkumu se odehrávala formou dotazníku, který byl sestaven na základě pořízených rozhovorů a nechával volné pole k odpovědím a komentářům, byl tedy opět zaměřen spíše kvalitativně. Jeho struktura se odvíjela od přibližné struktury rozhovorů.

Jediný respondent odpověděl na otázku „Vnímal jste alespoň podvědomě jeho knihy jako homosexuálně orientované?“ ano.

Jiní ale stejně jako respondenti rozhovorů měli k homoerotickému výkladu díla Jaroslava Foglara spíše odpor a hodnotili čistotu a ideál přátelství, utváření party či jakési oslabení přátel či skupiny jakýchkoli dalších sociálních vazeb, jakési vyloučení. „Jeho knihy jsou o čistém přátelství bez homosexuality. Člověk, který nikdy nezažil kamarádství bez sexu by neměl knihu hodnotit z tohoto pohledu. To co dokáží mít heterosexuální kluci mezi sebou za přátelství bez sexu a přitom někdy víc otevřenější než důvěrný vztah, to my gay kluci jim můžeme jen závidět. Odpověď je ne. On psal o tom, o čem sní každý kluk, a to najít kámoše a být v partě.“ (Radim) „Takhle to vnímám až teď, tenkrát to bylo pro mě jen velké klukovské přátelství, o jakém jsem snil i já. Se sexem jsem to nedával dohromady.“ (Kajko) Jiní vysvětlují vyloučení žen z příběhů J. Foglara psychologicky popsanou přirozenou inklinací dospívajících k stejnému pohlaví, což může vést až v přechodné homosexuální chování. „Vnímal jsem je jako prodchnuté přátelskými vztahy, vzory pro čestné jednání, nepřišlo mi až tak nenormální, že se tam vyskytují vesměs jen chlapečtí hrdinové.“ (J.L.) „Přátelství, kdy se jdou kluci koupat, nebo se drží za ruce, nebo kolem ramen jsem vnímal jako přirozené a vzácné přátelství.“ (Honza M.)

Závěrem nastíněných odpovědí nemusí být nutně „zákaz“ spojovat Foglara s homosexualitou či homoerotickým podtextem. Dokládají pouze, že muži, kteří se dnes identifikují jako homosexuálně orientovaní, narození před rokem 1978, tedy pubertou prošli ještě v době zákazu Jaroslava Foglara, nepřipouštějí onen homoerotický podtext jeho díla. Ať už například vidíme v Rychlých šípech Kuběnovy archetypy antických bohů, nesoucích bezpochyby homosexuální podtexty, nebo se zamyslíme čistě statisticky nad výskytem žen v příbězích, nelze nekonstatovat určitou genderovou nevyváženost, která může být vysvětlována buď zkoumaným způsobem, dobrou marketingovou strategií válcující dospívající chlapce už několik generací, nebo může jít o náhodu, popis prostředí, v němž se jakkoli orientovaný autor pohyboval. V odpovědích vyzdvihovaný ideál přátelství, v němž je běžné držení za ruce či kolem ramen, ale na homosexuálně orientované muže v každém případě silně zapůsobil jako jakási stopa sociálního vzorce.

Ladislav Zikmund-Lender
teoretik umění, kurátor a ředitel Kotěrova centra