ColourPlanet

Zaslal nám ho student, spisovatel a přispěvatel Colour Planet Jakub Krejča.

Jsme tři, teprve krátce, ale pomalu už si začínám zvykat. Je to život vcelku divoký, protože člověk musí stále počítat s tím, že v bytě je někdo navíc, musí si krýt ruce, protože naše drahá třetina dost kouše, a čas od času se musí i z povinnosti mazlit, abychom ji dobře vychovali. Zkráceně a bez obalu, pořídili jsme si s přítelem fretku. Malá, chlupatá, hebká a prudce inteligentní. Dokáže si otevřít skříň a překoná jakkoliv vysokou a jakkoli pevnou překážku.

A proč to vlastně říkám? Inu nebyl by život homosexuála tak barevný, kdyby v něm nebylo tolik paradoxních zážitků.

Jdu si to takhle jednou s přítelem na vycházku. To víte, podzim, čerstvý vzduch, park. Ro-man-ti-ka. Inu, a abychom nešli sami, automaticky jsme do batohu přes rameno strčili fretku.

A jdeme vám takhle parkem a tam na takové krásné lavičce sedí skupina naprosto božsky vonících ledařů, ta vůně čerstvé trávy a podzimu byla až omamná. Hrdě jsme se však drželi za ruce a dělali, že je nevidíme, což v mém případě nebylo moc těžká, jelikož jsem si zapomněl brýle. Ovšem přeslechnout, to jsem je tedy nemohl.

„Hej úchyláci! Pusťte se hnusáci.“

„Vy buzíci, kazíte nám děti! Co by asi děcka řekly, kdyby vás buzíky viděly.“

A v tu chvíli se jako na zavolanou vynořuje zpoza rohu zámečku v parku matka s dítětem, dítě si nás prohlédne od paty až k hlavě, radostně zatleská rukama a zplna hrdla zakřičí: „Mami podívej, mají fretku, můžu si ji jít pohladit?“

A maminka na to. „Jen jestli ti to ten hodný strejda dovolí.“

A ten den jsem byl neskutečně šťastný, nejen, že jsem viděl, jak to pětileté dítě natřelo bandě chuligánů, ale také jsem se stal hodným strejdou. :-p