ColourPlanet

V poslední době myslím nad svým životem a furt tam vidím tu největší chybu mého života, je to dlouhý a krásný příběh plný lásky a emocí…

Píše se rok 2006 a já v krásných 16 letech vplul mezi gaye. Shodou okolností jsem taky nastoupil na SŠ do 1. ročníku. Měl jsme život hezky nalajnovaný podle svého a nepočítal jsem s tím, čím jsem měl - s láskou. Byl jsem si tak jistý, že tento dar mě potkat nemůže, že se stalo to, co nikdo u mě nečekal. S rychlým vzestupem jsem se dostal ke dnu, ne kvůli lásce, ta přišla potom, ale dny plynuly a já jsem byl čím dál tím více sám a uzavřen do sebe v pochybnosti, že budu sám. Projevilo se to na všem, na škole, na kamarádech, rodině i na mě samotném.

Snažil jsem se z toho dostat, ale nešlo, to pokaždé jsem žuchl o něco více hlouběji a hlouběji. Dny plynuly a překlenuly se Vánoce i moje narozeniny, který jsem si taky moc neužil. A šlo to furt hůř, dny jsem trávil na kompu tady na ibku v naději, že najdu, co mi chybí. Přestal jsem pak hledat smířen, že dar jménem láska mi zůstane nepoznán. Mýlil jsem se, hned o pár dní později mě na chatu oslovil jeden prima kluk, Michal. Byl to kluk, jakého nikdo jiný ještě neviděl. Dny utíkaly a my jsme si psali častěji až jsme si vyměnily čísla a vše bylo nadějný. Ale pak přišla ta hnusná otázka: "Odkaď jsi?" zeptal se mě já mu řekl z budějek on mi napsal, že je z Opavy. Vyhrkly mi do očí slzy smutků a obav, opět sem se ale mýlil, ta dálka mu nevadila. Chtěli jsme se sejít, všechno jsme dopředu probrali a řekli, pomáhali jsme si, jak to šlo. Sice jen přes net, ale oba jsme začali mít úspěchy. U mě se ze čtyřek se staly dvojky, u něj to samé. Blížil se konec školního roku a on mi řekl "Jsem ve třeťáku a letos končím, co mám dělat?" Mně bylo hned jasný, že musí jít dál a vybral si dvě školy - jednu v Olomouci, druhou v Brně. Olomouc byla výhodná jen pro něj, Brno bylo nadějí pro oba. Mohli jsme se tam vídat, vypadalo to na vztah na dálku. Jemu to nevadilo - a ani mě, byli jsme jedna duše. Přišel den, kdy se musel rozhodnout, na jakou školu půjde, nemusím říkat, jakou školu si vybral. Jasně, že Brno. Další naděje v mém životě, všechno bylo krásné a hezké ale … virtuální.

Blížily se prázdniny a my jsme si je začali plánovat, jenže jsme nezapočítali jedny lidi do rovnice - naše rodiče. U něj to bylo krutý pro oba, já to měl těžší tím, že to máma využila proti mně. Věděla jak na mě a bylo jí jasný, že když mi to dovolí pod nějakou podmínkou, že zaberu. Jasně, že podmínka byla "Udělej školu, oprav si známky a můžeš jet k němu." U něj to bylo tak, že jeho otec, nebo spíše oba rodiče, neměli rádi gaye, házeli všechny do jednoho pytle buzen, buzerantů a další podobných výrazů. Měl to jednodušší v tom, že ta chata byl kousek od Opavy a bylo to vcelku snadné. Ale pak to šlo z kopce u mě, jak jsem řekl, byla podmínka - a u něj? To nejhorší co jsem mohl zažít – bouračka. Jel se svým kámošem, taky Michalem, někam do města. Můj Mišan neřídil, ale bylo to hrozný. Čtyři dny mi nezvedal mobil, měl jsem strach, co se mu stalo, plašil jsem se, byl jsem nervní a další věci. Snad to znáte taky. Pak mi zavolal od táty z mobilu z brekem, že měl bouračku, že má nohu v sádře a límec na krku. Já byl v tu chvíli šťastnej jak blecha, skákal jsem radosti, vše bylo ok. Abych se vrátil ke škole a k rodičům - je jasný, že i když jsem podmínku své mami splnil, nakonec mě nikam nepustila a jeho rodiče to samé. Nevěděli, kdo jsem, ale to bylo to to nejmenší. Po té havárce si ho hlídali až přehnaně. Je jasné, že nám to zkazili rodiče, dohodli jsme se, že to ale nějak zvládneme. Jenže mě už bylo jasný, že to nezvládneme - virtuální láska není nic plnohodnotného. Neříkám, že bych s ním nebyl byl, ale neviděli jsme se ani jednou živě, díky rodičům a bouračce. A pak šel vztazík do kelu. On si začal všímat kamarádů na nové škole a já se věnoval zase s elánem škole. Čas jsme měli, oba jsme si psali navzájem, volali, ale nesměl by mi do toho přijít Lukáš, Ostravák. Co se horšího mohlo stát – napsal, že přijede za mnou. No a přijel. Jasně - Michal šel u mě stranou, žil jsem Lukášem. Michal byl fajn, ale nebyli jsme reálně spolu, a to mně chybělo. Lukáš mi ale tento nedostatek zacelil. Řekl jsem Míšovi, že mi přišel do cesty kluk, který má o mě zájem se i vídat. Mišan řekl, ať jdu za ním, že na mě počká a já vůl šel. A Michal čekal. S Lukášem to trvalo 14 dní a pak mi řekl, že mě jen využil a odkop. Viděl jsem tu chybu a blbost, kterou jsem udělal, teď jsem neměl nic, Lukáše ani Michala. Nikoho a nic. Teď jsem byl zase sám, a to na všechno. Michal mi přestal zvedat telefony, reagovat na SMS, úplný šmytec.

Po čase se ozval, asi po půl roce, že se chce ke mě vrátit. Bylo jasný, že má velký problémy. Rodiče se rozváděli, prý nechtěli žít s buznou (Michalem) a kvůli dalším věcem. Bylo mi ho hrozně líto, přemýšlel jsem a obviňoval jsem se, že takhle dokážu posrat lidem život. Bavili jsme se a Michal to přestal zvládat, byl na tom ode dne hůř a hůř. Začal mluvit i o sebevraždě, a to už jsem pochopil. Zkazil jsem mu život. Míša tvrdil, že ne, ale nechtěl, abych se trápil. Od té doby jsem nepotkal kluka, který by byl, o píď lepší, nebo dobrý jako Míša. Jistě byl můj první virtuální kluk. Co mi to mohlo dát. Ale dalo mi to hodně, poznal jsem, jaký to je, když vás má někdo rád jinak než rodičovskou láskou. Kdo si vás vyslechne, kdo vám pomůže, bude podporou a nebyli to rodiče, to umí pouze láska, nikdo jiný to tak neumí. Od té doby, co jsem poznal Míšu, bylo ještě pár kluků, ale nemůžu říct, že bych byl plně šťastnej. Já vím, že nejsem svatoušek a dokážu být pěknej parchant, ale i tak lásku a někomu patřit potřebují všichni bez výjimky.

To be continue