ColourPlanet

Už druhým rokem jsem si jako vysokoškolský student přivydělával v recepci jednoho kempu, a s odstupem času musím říci, že to bylo jedno z nejlepších období mého života. Práce recepčního mě opravdu bavila, tu a tam jsem měl možnost seznámit se se zajímavými lidmi, rozšířit si obzory, zdokonalit se v jazycích.

Kemp byl totiž docela známý i v cizině, takže o zahraniční turisty nebyla nouze. Jednoho dne se u nás ubytoval manželský pár z Holandska. Za celou dobu jejich pobytu jsme spolu prohodili jen pár slov, nebyli ničím výjimeční. Tedy alespoň mi to tak připadalo. Když odjížděli, přišel se rozloučit jen ten muž se slovy: „až tady na konci září skončíš, přijeď nás navštívit do Holandska…“ a dal mi svoji vizitku s adresou. Samozřejmě jsem poděkoval, ale spíše ze slušnosti odpověděl, že si to nechám projít hlavou. Zprvu mi to totiž připadalo jako naprosto bláznivý nápad. Ty lidi jsem téměř vůbec neznal, a navíc, do té doby jsem ještě nikdy nikam nevycestoval. Zvědavost a touha po poznání nového mě ale záhy vyburcovaly, a tak jsem napsal svým novým holandským přátelům dopis, že jejich pozvání přijímám.

Přivítání bylo velice vřelé. Nechápu, proč jsem si do té doby myslel, že Holanďané jsou studení a uzavření. Přestože začátek mého pobytu u nich byl provázen určitými drobnými konverzačními zádrhely, užíval jsem si svůj první zahraniční výlet plnými doušky. Procestovali jsem téměř celé Holandsko a musím říci, že o mě Martijn a Judith pečovali skutečně vzorně. Možná trochu víc, než bývá u návštěv běžné, ale nechci předbíhat událostem. Martijn byl, a zřejmě ještě stále je, významným holandským architektem. Jeho žena Judith pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici.

Jednoho dne jsme zůstali s Martijnem doma sami. Jeho žena měla noční směnu v nemocnici. Martijn navrhl, že bychom se mohli společně podívat na nějaký film, třeba „Jméno růže“. Souhlasil jsem, protože jsem ho ještě neviděl. Tento film je opravdu výjimečné dílo, a tak jsem se postupně velice rychle nechal vtáhnout do děje. Možná až příliš! Ve filmu je totiž několik erotických scén a jedna z nich mě hodně vzrušila. Bylo mi to velice nepříjemné, protože jsem seděl vedle člověka, kterého jsem příliš neznal. Martijn však vzal náhle moji ruku a položil si ji do klína a já v tu chvíli zjistil, že je na tom stejně. Byl jsem v šoku a třásl se jako osika. Vůbec jsem nevěděl, jak si mám, v této pro mě zcela nové situaci, počínat. Najednou se ke mně Martijn naklonil a začal mě náruživě líbat. Nejdřív jsem se snažil bránit. Ne snad proto, že by mi to bylo nepříjemné, ale spíše ze strachu. Hlavou se mi honily výčitky svědomí, pocity hanby a studu, obavy z věcí následujících. Postupně jsem se ale uvolnil a začal přijímat vše, co mi bylo nabízeno. Tu noc jsme se milovali dvakrát a byl to skutečně velice silný zážitek. Přece jen, bylo to poprvé!

Mnohem horší už bylo probuzení do nového dne. Měl jsem podivnou pachuť v ústech, cítil jsem se jako po nepodařeném flámu, a to v tom nejhorším slova smyslu. Prožíval jsem mentální kocovinu. Člověk je ale tvor velice přizpůsobivý, a tak jsem tuto novou zkušenost postupně vstřebal a přijal za svou. S Martijnem jsme se pak milovali ještě jednou, opět v době, kdy byla jeho manželka na noční směně. Bylo to stejně intenzívní a krásné, tentokrát jen méně nervózní a vystrašené. S Martijnem jsem však o tom v podstatě vůbec nemluvili. Netuším tedy, jestli to jeho žena věděla, a ani to, jak on sám na to nahlížel. Vlastně mě to ani moc netrápilo, neboť jsem věřil v to, že ví, co dělá.

Po týdnu jsem se s nimi rozloučil a vydal se na zpáteční cestu domů. Obohacen o novou zkušenost, dospělejší, připravený bez váhání přijmout vše nové, co život nabídne …