ColourPlanet

Jsem jako většina lidí. Cítím se dobře, když mi na tvář dopadají sluneční paprsky, když se směju nebo když jsem s někým, koho mám rád. Jako většina lidí nemám rád bolest nebo prázdnotu. Když mi bylo 15 let, tak jsem se cítil úplně sám. Nenáviděl jsem se a nedokázal jsem si přiznat, že jsem na kluky. Na jednu stranu jsem moc toužil milovat a být milován klukem a na druhou stranu jsem se za to sám sobě hnusil. Pocházím z tradiční rodiny a v té době jsem neměl přístup k internetu a osvěta ještě nebyla na takové úrovni, jako je dnes. Dva roky to bylo jako na houpačce, kdy jsem si střídavě namlouval, že jsem „normální“ a zároveň jsem si plně uvědomoval, jaký jsem. Moc jsem se bál, že se to někdo o mně dozví. Chtěl jsem být oblíbený mezi lidmi, mít uznání, ale ne aby si na mě lidi ukazovali prstem a za zády si šuškali, že jsem teplý.

Přestal jsem se obviňovat a nenávidět až v době, když jsem se zamiloval do jiného kluka. Byl to můj nejlepší kamarád. Když jsem měl rád jeho, tak už nebylo tak těžké mít rád sám sebe. Celé to mělo jeden háček a to, že ten kluk byl na holky :-D. Po čase jsme se s rodiči odstěhovali ven z města a s Danem jsme se přestali tak často vídat. Později jsem mu řekl, co jsem k němu cítil. Dan byl upřímně překvapený, protože si prý ničeho nevšiml.

Zlom nastal, když jsem začal chodit se svým prvním klukem. Poučil jsem se a tentokrát jsem si řekl, že to zkusím s klukem, který je na kluky. Bylo by nadlouho psát o tom, co mi ten vztah dal, jak moc jsem díky němu vyrostl, atd. A navíc, každý si to musí zažít sám.

Rodičům jsem to o sobě řekl asi po měsíci chození s Kubou. Abych byl upřímný, tak to potom nebylo vůbec snadné. Spousta věcí se tím zkomplikovala, ale já jsem se cítil šťastnější. Byl jsem to konečně já a nemusel jsem lhát lidem, které miluju. Časem to rodina vzala a i nevlastní otec, který to nedokázal ze všech nejvíc překousnout, si s Kubou teď moc rozumí. Teď už spolu nechodíme, ale za to se z nás stali nejlepší kamarádi. Nebylo to pro nás snadné a trvalo to dlouho, než jsme k sobě po rozchodu našli cestu jako kamarádi, ale zvládli jsme to. Jeden citát říká, že když máš někoho upřímně rád, tak po tom mezi vámi vždy něco zůstane a u nás to tak fungovalo. Ještě rok, po našem rozchodu bych neřekl, že TO dokážu (teď tvrdím, že všichni dokážeme daleko víc, než si o sobě myslíme).

Další velký zlom v mém životě nastal, když jsem v 21 odletěl na 4 měsíce do USA, kde jsem pracoval na dětském táboře. Poznal jsem tam skvělé kamarády, zažil spoustu skvělých věcí (kolikrát až zůstával rozum stát :-D)a začal konečně věřit sobě i ostatním. Taky mi došlo, že spousta věcí, které mohou na první pohled působit jako protiklady, tak spolu mohou mnohdy docela dobře fungovat. Třeba jako věda a víra, homosexualita a křesťanství, duchovní a materiální život…

A jaký je můj život teď? Rušný, zábavný, plný překvapení ... no prostě super. Mám kamarády, které bych nikdy nevyměnil. Chodíme spolu na pivo, do čajovny, na hory, do kina, bavíme se v klubech, atd. Kdyby se mě někdo před narozením zeptal, jestli chci být gay, tak bych řekl, že ano. Naučilo mě to být tolerantní, chápat druhé, respektovat je, nemyslet jenom sám na sebe. Nemyslím, si, že bych se to naučil, kdybych si sám nezažil, jaké to je být „jiný“. Od té doby, co jsem se sám se sebou vyrovnal, tak mě mají i ostatní rádi takového, jaký jsem. Lidi to nějak vycítí, co si o sobě myslíme a podle toho s námi zacházejí. Každopádně mám co zlepšovat a někdy dokážu být pěkně nepříjemný. Splnil jsem si spoustu cílů a objevily se další, na kterých teď pracuju a jedno vím určitě – určitě se nebudu nudit.

Jakub Trpiš