ColourPlanet

Ženil jsem se v pětadvaceti. Byl jsem připraven mít rodinu, děti. Jen ten vztah, co jsem žil, nebyl ten pravý. Cítil jsem to. Například jsem nejezdil já za ní, ale ona za mnou. Nedobýval jsem já, ale ona dobývala mě. Příliš to nešlo, a tak jsem se rozhodl se s ní rozejít. Plakala a prosila. Jo, zkusili jsme to ještě. Pak byly Vánoce a já za ní odjel s tím, že se opět rozejdeme. Nedošlo k tomu. Partnerka mi řekla, že je těhotná.

Změnilo to situaci. Jsem zodpovědný člověk, vůbec mě nenapadla jiná možnost, než se o ženu postarat a oženit se. Do dvou měsíců jsme se vzali. Opustil jsem svou firmu a následoval manželku do jejího bydliště, opravil dům jejích rodičů a začali jsme bydlet všichni společně.

První syn se narodil 10 měsíců po svatbě. Žena nebyla těhotná, jak mi namluvila. Byl to pro mě šok, ovšem dítě a rodina pro mě byly vším.

Do roka se narodila dcera Terezka. Naše soužití bylo těžké. Nežili jsme vlastně spolu. Žena byla jedináček, navíc narozený starším rodičům. Nežila se mnou, ale s nimi (oni bydleli dole v rodinném domku, my nahoře). Pracoval jsem v bance v manažerské pozici. Před odchodem do práce jsem se staral o děti, vodil je do školky, v poledne místo oběda je vodil domů. Po příchodu z práce pral, uklízel, vařil a staral se opět o děti, až do postýlky. Po večerech jsem pracoval a studoval – především jazyky.

Soužití bylo doslova šílené. Žena se nestarala o děti. Co jsem neudělal já, dělala tchýně. Styděl jsem se, trápil se a ještě pořád si říkal, že když se budu dál snažit, vše zvládnu a bude to dobré. Nebylo. Když byly Jiříkovi 4 roky a Terezce 3, chtěl jsem po ženě, aby se začala starat o rodinu nebo šla do práce. Pokud tak neučiní, budeme se muset rozejít.

V tomto případě bych ovšem odešel s dětmi. Nenechám jí je, protože není schopna se o ně postarat, navíc je opravdu zlá, bez jakéhokoliv citu, lásky – alespoň k dětem.

Téměř jsme v té době spolu nespali, byli jsme dohodnuti na antikoncepci. Bez mého vědomí ji žena vysadila a když bylo nejstaršímu synovi 5 let, narodil se Marek.

Byla to další šílenost, podpásovka! Měl jsem v té době již málo sil a pocit, že to už ani fyzicky nezvládnu. Pracoval jsem tvrdě, abych zabezpečil rodinu, staral se o děti, dům, velkou zahradu, studoval. Ale bylo mi jasné, že to vydržím. Že i Markovi musím dát péči a lásku, kterou jsem dal starším dětem. Děti jsem miloval nade vše!

Ve třech Markových letech mě žena a její otec vyhodili z domu při jedné z velkých hádek. Měl jsem pocit, že umřu... Nemohl jsem k dětem. Neměl jsem kam jít... Chtěl jsem se zabít... V té době začaly mé psychické problémy a začal jsem se léčit pro DEPRESE.

Postavil jsem se však ještě znovu na nohy. Vybojoval jsem alespoň co nejširší styk s dětmi. V té době jsem měl mnoho pracovních nabídek – i do zahraničí. Odmítal jsem všechny. Kvůli dětem. Ale největší hrůzy měly teprve nastat – rozvod. Rozváděli jsme se 3 roky. Odešel jsem z jejich domu beze všeho. Přišel jsem vlastně o všechno – děti, rodinu, peníze. Přesto jsem ale znovu začal – zařídil bydlení i pro děti a znovu bojoval – za děti. Cítily mou lásku a užívali jsme si společné okamžiky plnými doušky.

Když bylo Jiříkovi a Terezce 11 a 10 let – utekli od ženy ke mně. Udal jsem se na policii, oznámil vše ve škole. Všichni nám fandili, všichni věděli, kde je pravda a láska a péče...

Soud, který následoval, mě deklasoval. Děti se musely pod pokutou 50 tisíc vrátit k matce. Byly i u soudu, svědčily v můj prospěch. Zbytečné...

Bylo to nejhorší, co jsem mohl prožít. Měl jsem pocit, že nemohu dál žít. Bolest za děti, které se mi nepodařilo vyrvat z toho pro mě hrozného, a já říkám doslova „pekelného“, prostředí mi vzala všechnu mou víru, mou umanutost a sílu. Poprvé jsem byl nemocen. DEPRESE – naprostá bezmoc po dobu 2 měsíců. Poté na podzim znovu – 2 měsíce mimo svět, mimo realitu.

V té době začal i můj druhý vztah. Druhá partnerka byla též rozvedená.

Byl jsem nadšen, že může existovat žena, která se stará, vaří, pečuje o děti. I o moje děti. Baví se s nimi, s dcerou šije, se synem si povídá o počítačích. Děti ale měly hlavní slovo! Ano, přestěhovala se ke mně, začali jsme spolu žít. Věděl jsem o jejích temnějších stránkách – opět zloba a nenávist k některým lidem. Ale pocit, že má ráda mé děti, že chce semnou vytvořit a s našimi dětmi plnou rodinu, mě přesvědčily. Chvíli to fungovalo. Společně jsme sháněli právníky a chtěli moje děti vybojovat. V té době jsem koupil dům, opravil ho a vše připravil pro „naši plnou“ rodinu. Staral jsem se patrně opět – příliš...

Po roce od prohraného soudu o děti mi zemřel otec. DEPRESE udeřila znovu. Nešlo to řešit ambulantně. Prožil jsem 2 měsíce na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Hrozivá zkušenost. Navíc se můj soused z pokoje pokusil o sebevraždu. Byl jsem zoufalý, léky nepomáhaly, ani transkraniální stimulace mozku... marodil jsem půl roku a měl pocit, že se do své profese – bankovní-manažerské – nebudu schopen vrátit. Vrátil jsem se a po roce a půl opět fungoval, ale s obrovskými dávkami léků...

Přišel rok 2005. Psychické problémy se přelily do fyzična. Nesnesitelné bolesti hlavy, desítky vyšetření. Najednou jsem téměř ochrnul. Operace krční páteře. Jen 10% šance, že budu chodit. Zvládl jsem to! Ovšem deprese si vybírala dále svou daň. Vážil jsem při výšce 186 cm, 63 kg. Znovu jsem se potápěl mimo svět... musel jsem být znovu hospitalizován na psychiatrii. V té době, již trochu chodícího, mě druhá žena opustila.

„Došly prachy, skončila láska.“

Ale pocit, že to skončí a budu mít klid – i pro děti - byl jediný, který mi umožnil to období přežít. Zaplatil jsem vše. Co chtěla, to jsem jí dal...

Nemoc mě ale nechtěla pustit!

Od prosince 2006 jsem plný invalidní důchodce.

Mé psychické obtíže se staly prakticky trvalými. DEPRESE na konci loňského roku opět udeřila vší silou. Nejhorší na této nemoci je to, že můžete mít silnou vůli, bojujete, stokrát si myslíte, že už víte, jak na ni - a stokrát vás přesvědčí, že to tak není. Ta psychická bolest je tisíckrát větší než všechna známá bolest fyzická.

V psychiatrické léčebně jsem si dal ještě jeden úkol – pro mě – zdál se být nadlidským.

Přiznat si svou sexuální orientaci. Šel jsem do toho – i se svým obrovským strachem a otevřeně si přiznal vše, co jsem jen potají vnitřně cítil. Nikdo mě neodsoudil. Ani rodina – maminka, sestry.

V nemocnici se do mě zamiloval můj současný partner – David.

Poprvé cítím, co je opravdová láska, mám pocit, že nejen dávám, ale i dostávám. Cítím se naplněn. Nemoc nejspíš nepokořím, ale budu schopen se teď alespoň někdy lépe bránit, nebudu na to poprvé sám.

Děti to o mně ještě nevědí. Náš vztah je teď ale paradoxně, když jsem jim kilometrově dále, bližší a intenzivnější.

Jsem člověk odpouštějící, někdy patrně příliš brzy a příliš snadno. Matce mých dětí ovšem prozatím odpustit schopen nejsem. Ne proto, že ublížila hrozným způsobem a neustále dále ubližuje mně. Ale proto, že ubližuje a celou dlouhou dobu úmyslně ubližovala a ubližuje svým vlastním dětem.