ColourPlanet

Nedávno jsem na serveru Colour Planet psal o gay interpretaci díla Jaroslava Foglara a jejích úskalích, a jako cenný pramen jsem použil takový soukromý výzkum z roku 2006 na téma gay kultury včera a dnes. Dovolím se k němu vrátit v souvislosti s budováním idolů.

Když v roce 1963 vyšla kniha Aarno Schmidta Sitara and the Way there, každý obyvatel Německa si byl jistý, že Karl May je nevhodná literatura pro děti, protože May byl gay. Určitou queer percepci u májovek ale skutečně vyloučit nemůžeme, ale celé to bylo trochu jinak. Účastníci mého výzkumu, gayové nad 30 let, opravdu často uváděli Vinnetoua jako svého filmového hrdinu, se kterým by se ztotožňovali, nebo v něm naopak viděli ideálního partnera. Musíme si ale uvědomit, že k tomu mohlo dojít téměř bezděky – májovky byly kasaštykem filmové a potažmo televizní zábavy 70. a 80. let, a mnoho dalších mužských hrdinů nebylo. Je to, jako kdyby nám přišlo divné, že mnoho homosexuálně orientovaných mužů vzrušoval v 90. letech Brad Pitt a v desátých letech Ashton Kutcher. Leč přesto – májovky trpěly další příznačnou charakteristikou homoerotického kulturního kódu – patologickou sebestředností, už v roce 1973 podrobil Vinnetoua freudiánské psychoanalýze Hans Wollschläger. Zároveň byl May považován za lháře – jeho novelky byly totiž psány v ich-formě. Tak například postupoval Conan Doyle - a ve své době se věřilo, že Sherlock Holmes skutečně někde existoval. Zasazení májovek do vzdáleného Divokého západu 19. století je prostředí fantaskní a nezaznamenané, proto se mohlo skutečně mnoho vyfabulovaných příběhů stát. Celý „prolhaný“ podtext podkresluje i známý fakt, že May v Americe nikdy nebyl. Existuje řada studií, která popisuje Maye nejen jako queer nebo narcistu, ale také jako oběť bipolární poruchy osobnosti (maniodepresivita). Určitou melancholickou senzibilitu taktéž nemůžeme gay subkultuře upřít.

Avšak je pozoruhodné, že Vinnetou nebyl odpovědí

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že na svou dobu (jak ve 30. letech v literární podobě, tak v 70. letech ve filmové) nemohl být svazek dvou mužů prezentován odvážněji. Vinnetou a Old Shatterhand, se kterým se ostatně May identifikoval, měli něco, co bychom dnes nazvali ideálním homosexuálním svazkem. Freud nazývá dokonalou homosexualitou takovou sexuální preferenci, která není prakticky projevována. Objevil ji u Leonarda da Vinciho, který vysublimoval své veškeré sexuální sklony v uměleckou kreativitu. Vinnetou a Old Shatterhand naplňovali i ideál antického homosexuálního vztahu – nebylo třeba tělesného kontaktu, ten měl být realizován spíše se ženami kvůli zachování rodu, ale mezi muži mohlo dojít k pravému duchovnímu, duševnímu a intelektuálnímu splynutí. Platónův Sympozión to dokonce doporučoval pro ideální fungování vojska, voják měl padnout po boku vojáka, kterého miluje. Máme tu tedy jak ideální bratrství, tak smrt v boji bok po boku. Někteří respondenti odpovídali na dotazování po mužském filmovém idolu buď jen Vinnetoua, kvůli dlouhým vlasům, jiní Old Shatterhanda. Patrně podle toho, k jakému typu muže spíše inklinovali.

I poselství příběhu je inspirativní – Vinnetou jako z boží vůle náčelník, dává veškerou svou energii do boje proti viktimizaci svého kmene, který je terorizován krvelačnými Siouxy či lumpy z řad bledých tváří. Osobně mi nebyla odjakživa jasná úloha Vinnetoua jako náčelníka. Všichni ostatní náčelníci tvrdošíjně seděli u ohně ve své vesnici, připraveni sejmout skalp kdejakému narušiteli, naopak Vinnetou věčně coural po osamělých dobrodružstvích se svým bílým bratrem. Kolonialismus je často přirovnáván k mužskému agresivnímu vyjádření pohlavního pudu. Vinnetou se mu vzepřel a naopak si bílého heterosexuálního muže, kterého reprezentoval Old Shatterhand, podmanil na svou stranu. Vinnetou a Old Shatterhand by i svým zevnějškem splnili nároky na jakési homoerotické archetypy, utvořené antickou mytologií. Zkrátka důvodů, proč vidět, percipovat Vinnetoua a jeho druha homoeroticky, je celá řada. Když má vysoké umění právo vzbuzovat libidózní touhu, proč by pak nemohl žánr nižší?

Vedle Vinnetoua ale fungoval jako dobový idol také Alain Delon, Jean Marais nebo u nás Eduard Cupák, párkrát byl zmíněn i Vladimír Pucholt. O tom třeba někdy přístě.

Ladislav Zikmund
chief editor Obrazar.com