ColourPlanet

Naděje má za sebou premiéru, jak slavnostní večer zpětně hodnotíš?

Premiéra se opravdu vydařila, nečekal jsem tak dobré reakce diváků. A navíc atmosféra byla celkově skvělá. Přijeli lidi, se kterými jsem na filmu strávil kus života, ať už přímo na place, nebo v přípravách a postprodukci, všichni byli dobře naladění. Vilma Cibulková s Mirkem Etzlerem i Jirka Mádl se na premiéru těšili, a když přišli, tak byli fakt rádi, že nás, tím myslím mě, ale taky i ostatní lidi ze štábu, vidí. Připadal jsem si, jako bych byl na takové malé rodinné slavnosti.

To zní trochu pateticky.

Možná jo, ale nevím, jak bych to lépe vyjádřil. Ono se totiž občas stává, že si někteří lidi ve štábu nesednou a pak je nevraživost, ale to u Naděje nebylo.

Nemohlo by to být taky tím, že jsi dělal už se špičkovými českými herci, kteří si už nemusí vzájemně nic dokazovat?

Určitě to tím taky bude, ale film nejsou jenom herci, ale taky štáb a ostatní okolo.

Jak si vlastně vybíráš štáb?

Většinou mě zajímá, jestli jsem s těmi lidmi na stejné vlně, jestli jsou výkonní a jestli svou práci opravdu dělají dobře. Ale tentokrát mi taky ještě šlo o to, aby nikdo z nich neměl předsudky ohledně homosexuality, protože to by pak ovlivňovalo jejich práci.

Počítám, že nikdo homofobní ve štábu nebyl.

Nebyl, ba naopak jsme všichni tak nějak v průběhu práce zjišťovali, že nejenže jsme vůči gayům a lesbám tolerantní, ale že vlastně většina z nás má velmi dobré přátele homosexuály, kterým může věřit, je s nimi sranda a máme je rádi. Jak jsme si tak o pauzách povídali, zjistili jsme, že nám přijde homosexualita jako úplně normální věc, a paradoxně se špetkou ironie jsme si říkali, proč vlastně točíme film o lidech, kteří s tím mají tak extrémní problémy.

Takže si myslíš, že homosexualita tady v Česku už není problém?

Ne. To, že nikdo z nás ze štábu není homofobní, ale naopak gayfriendly, nesvědčí o toleranci lidí v Česku obecně, ale o tom, že si dokážu do svého týmu vybrat rozumný lidi, kteří nemají předsudky. Ba naopak těch, kteří mají pořád uvnitř sebe reflexivní odpor ke queerům, i když to navenek maskují, je strašně moc. Dokonce jsem teď četl výsledky nějakého velkého výzkumu na téma homosexualita na středních školách a docela mě z toho šla husí kůže.

To byl výzkum redaktorky MF Dnes, který obsáhl široké spektrum studentů z učilišť až po osmiletá gymnázia napříč celou Českou republikou.

Pamatuji si z toho, že snad víc jak třicet procent žáků nemá rádo gaye.

Některé specifické skupiny studentů měly až 70 % míru homofobie.

No, a to je právě ono. Já měl ve štábu lidi, kteří jsou osvícení, mnozí z nich světaznalí, jako třeba Jirka Mádl. Ale vezměte si ty, co žijí někde na periferii, třeba někde v křesťanské jižní Moravě, kde se nejvíc v Česku věří v Boha a posvátnost rodiny. Mohou tam gayové a lesby jít po náměstí a vést se za ruku s partnerem, stejně jako hetero páry, aniž by to někdo řešil?

To si upřímně nedovedu moc představit.

Já si to představit dovedu, protože tak je to přece správně, ne? Ale realita taková není. A právě na tom jsme se shodli já, herci a všichni ze štábu, že téma problému s přijetím homosexuality v rodině je pořád ještě relevantní. Možná ne pro některé, co žijí v Praze na Vinohradech a třikrát týdně propaří noc ve Valentinu, nebo Termixu, ale pro homosexuály z periferií je to pořád aktuální.

Může podle tebe za homofobii víra?

Nemyslím si, že víra. Vždyť Jirka Mádl je otevřeně věřící a přitom neskutečně tolerantní. A vlastně třeba křesťanství říká: miluj bližního svého i v jeho rozdílnosti. Možná za to může částečně ještě setrvačnost církve, kde se dřív mylně považovala jiná orientace za projev proti Bohu, ale nesváděl bych vinu na ně.

Něco ale musí být příčinou, věci se nedějí jen tak sami od sebe.

Možná xenofobie a strach v lidech obecně. Ten, kdo se nebojí, je většinou mírumilovný, láskyplný a nepoužívá násilí. Jako sloni, neuvěřitelně čistý stvoření.

Slon se ale někdy dokáže taky pěkně naštvat…

To, že se mírumilovný tvor někdy pořádně naštve, ještě neznamená, že je zlý. Sloni se nikdy nenaštvou jen tak sami od sebe. Jen když je někdo napadne, nebo příliš dlouho otravuje.

Zpět k Naději. Hlavním tématem filmu přece není homofobie, ale AIDS, ne?

Původně to tak ve scénáři bylo napsáno, ale když jsme film natočili, zjistili jsme, že vlastně mnohem silnější motivace a momenty jsou ve vztazích mezi postavami a nemoc AIDS jenom podtrhuje temnou atmosféru. Někteří lidi mě za to kritizovali, že je ta nemoc ve filmu ukázána nereálně a jako strašák. Hodně z nich mělo s AIDS bližší zkušenost než já, který o tom jenom četl a dělal si rešerše. Samozřejmě z jejich pohledu je to pravda, AIDS v Naději je ukázána trochu zastarale, pokud by se průběh nemoci a reakce organismu měřily dnešním metrem. Já v tom ale nevidím chybu, protože film nespecifikuje historickou dobu, kdy se příběh odehrává. Nicméně respektuji i pohled druhé strany.

Bojíš se viru HIV?

Jako jestli mám strach, abych to někdy nedostal?

Přesně tak.

Tak určitě. Nejsem sice ten typ člověka, který by se složil, kdyby zjistil, že to má, to není můj styl, naději nesmíme nechat padnout. Navíc dnes mohou lidé žít kvalitní a plnohodnotný život díky pokročilé medicíně řadu let. Jenže i tak to je nemoc, která se nedá srovnat s chřipkou, normální či prasečí, na tom nesejde, nebo s angínou. Je to běh na dlouhou trať a nikdo neví, jak bude jeho imunitní systém fungovat za patnáct let, a spoléhat na vědu, že do té doby vyvine nějakou konečnou protilátku, je bláhové. Mám z té nemoci respekt, nikdy jsem neměl sex bez ochrany, nechci to riskovat, navíc statisticky nakažených lidí přibývá. Jak mohu vědět, kdo to má a kdo ne.

Plánuješ nějaký další queer film?

Přiznám se, mám pocit, že jsem svůj současný queer kapitál vyčerpal. Kdybych měl teď dělat další film s homosexuální tematikou, nevím, jestli bych to měl pod kontrolou. Nechci natočit nějakou zbytečnost, která bude bez nápadu, bez tématu, bez poselství. Myslím si, že abych udělal další queer film, musím ještě načerpat víc životných zkušeností, aby to vzniklý dílo nezapadlo v propadlišti dějin. Queer otázkám se do budoucna ale rozhodně nebráním, ba naopak rád bych je zpracoval znovu.

Zajímala by tě třeba i lesbická nebo trans tématika?

Už delší dobu chci natočit film, v němž bude v hlavní roli žena. Vždy tomu bylo naopak. Nedávno mě zaujal článek o intersexuálech, především o jedné sportovkyni, které chtěli odebrat medaile, protože je hermafrodit. Ona si tu slávu a úspěch vydřela a není divu, že plakala, když jí to chtěli vzít kvůli tomu, jaká je. To je téma! Je ženou? Je mužem? Obojím? Kdo to rozhodne? A jak se ona sama uvnitř cítí? Přitom je veřejnou nebulvární osobou. Silný příběh. Jenže jak říkám, momentálně si na tak obtížnou záležitost netroufám, chce to čas.

Takže jaké jsou tvé další plány?

Řeším teď dva projekty, které budou čistě žánrové, ale je to zatím úplně v plenkách, takže o tom teď nechci raději mluvit.

To je pochopitelné. A teď poslední otázka, která může zajímat zvědavé čtenáře: líbí se ti víc Jirka Mádl nebo Tomáš Klus?

Oba jsou hezcí a ušlechtilí, ale ani jeden z nich není můj typ. Zatím do svých filmů potenciální milence neobsazuji. (smích)