ColourPlanet

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli napsat také svůj "skutečný příběh", protože můj život není asi nijak výjimečný, nezažil jsem žádné velké životní zvraty nebo traumata, můj coming-out proběhl v klidu a bez komplikací, ale možná právě proto sem můj příběh patří, protože se asi bude od všech ostatních trochu lišit.

Začnu tedy od mého dětství. Narodil jsem se na začátku šedesátých let minulého století a vyrůstal jsem na malé vesnici na Moravě, tedy v době, kdy se o homosexualitě nikde nemluvilo a psalo se o ní maximálně v odborných lékařských časopisech. Na dětství vzpomínám jako na čas plný her a dobrodružství, převážně venku, na zahradách, polích a v okolních lesích, kde jsme trávili s kamarády většinu času během roku, a o prázdninách jsme chodili domů jen se najíst a vyspat.

Možná se to bude někomu zdát nepravděpodobné, ale už od dětství, vlastně už v mateřské školce, jsem si uvědomoval, že jednak kamarádím a rozumím si víc s holkama, ale když došlo k takovým těm hrám „na doktora“, kdy jsme se vzájemně „vyšetřovali“ a začali jsme si ukazovat a prozkoumávat svoje intimní partie, zajímali mě hned spíš kluci. Nijak mě to nezaskočilo a neřešil jsem to, protože jsem s tím nikdy neměl problém, že by třeba došlo k nějaké trapné situaci. Pár zážitků, jako třeba společné „honění“ s kamarády jsem zažil třeba v pionýrském táboře nebo o prázdninách s kamarády, ale to bylo asi tak všechno. Protože jsem brzo (asi v jedenácti letech) objevil kouzlo onanie, věnoval jsem se této příjemné činnosti s plnou vervou a často a myslel jsem přitom samozřejmě na kluky, i když asi nikdy na někoho konkrétního.

Během studia na gymnáziu jsem žádné erotické zážitky s kluky neměl, asi jsem neměl štěstí, abych někoho takového potkal. I na gymplu jsem kamarádil spíš s holkama, a protože jsem byl vždycky „veselá kopa“, neměl jsem o kamarádky nouzi. Taky se mě některé snažily sbalit, protože jsem asi pro ně byl v mládí atraktivní.

Protože jsem se nedostal na vysokou školu, šel jsem po roce práce ve fabrice na dva roky na vojnu. Teď si asi spousta kluků a chlapů řekne, že jsem úplně divnej, protože já na vojnu vzpomínám rád a myslím si dodnes, že to vůbec nebyly promarněné dva roky. Pro mě možná hlavně proto, že jsem tam poznal jednoho kluka, se kterým jsem se celý druhý rok vojny intimně stýkal. A nemyslete si, že to bylo jen nějaké „honění z nouze“, dělali jsme všechno, co spolu můžou chlapi v sexu dělat, a to skoro denně. Dokonce si myslím, že to byla láska i z jeho strany, a to i přesto, že dnes má ženu, 3 děti a dokonce milenku. Dodnes se občas sejdeme, protože pořádáme jednou za čas setkání s kamarády z vojny, ale nikdy jsme se o tom, co bylo mezi námi na vojně, nebavili.

Po vojně jsem se párkrát pokusil znovu dostat na vysokou školu, ale asi nejsem „studijní“ typ, a tak se mi to nikdy nepovedlo. Střídal jsem potom různá zaměstnání, ale vždycky jsem měl kolem sebe okruh kamarádů, ať už ze školy nebo potom z vojny, se kterými jsme trávili spoustu času, jezdili jsme na vandry, hudební folkové festivaly, hrál jsem už od mládí na kytaru a zpíval a tak bylo pořád co dělat. Celou dobu jsem si ale uvědomoval, že i když mám spoustu přátel a všichni mě mají rádi, začíná mi čím dál víc chybět partner.

Taky se musím zmínit o tom, že nejsem úplně „čistokrevný“ gay, protože se ženou jsem taky vyzkoušel sex, a i když to nebylo trapné ani nepříjemné a opakovalo se to několikrát, hned poprvé jsem věděl, že to není pro mě to pravé, protože jsem při tom stejně myslel na chlapy. Teď se zmíním o další „divné“ okolnosti, ta žena, se kterou jsem se kdysi párkrát pomiloval, je dodnes moje kamarádka a dokonce se zná (a výborně si rozumí) s mým současným partnerem a vlastně i s tím minulým.

Když jsem byl jednou na služební cestě v nejmenovaném krajském městě, řekl jsem si, že je třeba toho využít a zkusit sbalit nějakého chlapa. Moralisté a odsuzovači „holand“ ať dál nečtou. Vydal jsem se na hlavní nádraží, což v té době (a vlastně někde dodnes) bylo místo, kde se potulovali našinci, s cílem ulovit někoho aspoň na nějaký ten anonymní sex. Po chvilce bloumání po nádražní budově mi padl do oka jeden týpek – džíny, kožená bunda, černé vlasy a knír – prostě přesně moje „krevní skupina“. Netrvalo dlouho a dali jsme se do řeči, zašli jsme na kafe, potom mě doprovodil k hotelu a ještě cestou v parku jsem ho donutil (tedy, ne že by se až tak bránil) aspoň ke krátkému „pomuchlání“ ve křoví. Dověděl jsem se o něm mimo jiné, že ještě nemá ukončenej vztah se svým bývalým, ale protože sympatie byly oboustranné, dal jsem mu telefonní číslo do práce a domů, samozřejmě na pevnou linku, protože mobilní telefony v té době ještě nikdo neznal. Moc jsem nepočítal s tím, že by se skutečně ozval, ale asi po týdnu mi zavolal do práce, že bychom mohli naplánovat nějaký společný víkend. Já jsem se toho hned chytnul a ještě ten den jsem rezervoval pokoj na víkend v jednom hotelu v malém městečku zhruba na půli cesty od našich domovů.

Těšil jsem se na ten víkend celý týden a taky jsem celou dobu přemýšlel, že to o sobě řeknu rodičům, abych si nemusel vymýšlet nějaké lži, kam a s kým jedu. Nakonec jsem jim to neřekl přímo, měl jsem z toho asi trochu obavy, ale nechal jsem jím doma dopis, kde jsem jim všechno napsal a vysvětlil. S napětím jsem čekal, co na to řeknou, ale hned po přečtení dopisu mi volali do práce, ať si nedělám starosti, že to všechno chápou a nevidí v tom žádný problém. Moji rodiče byli přitom úplně obyčejní, máti dělnice a otec invalidní důchodce, ale vždycky se zajímali o dění nejen kolem sebe, ale i ve světě, četli spoustu časopisů, mimo jiné časopis Zdraví, kde se občas objevil i článek o homosexualitě, takže asi proto můj „coming out“ proběhl tak hladce.

Spadl mi obrovskej kámen ze srdce a už jsem se jen těšil, až se s mým novým, tentokrát už víc než jen kamarádem, zase uvidím. Prožili jsme spolu krásnej víkend a potom ještě spoustu dalších víkendů a společných dovolených. Bydleli jsme asi 130 km od sebe, ale čas, kdy jsme nemohli být spolu, jsme si krátili tím, že jsme si občas zatelefonovali, nebo jsme si psali dlouhé dopisy (o internetu v té době taky u nás ještě skoro nikdo nevěděl), které jsme později vyměnili za povídání natáčené na kazety, které jsme si vždycky posílali. Já jsem do té doby nepoznal žádného gaye, ale protože se můj přítel pohyboval v této komunitě už dlouho, poznal jsem jeho prostřednictvím spoustu známých v různých městech a v Praze. Měli jsme takovou partu, se kterou jsme jezdívali ke kamarádovi na chalupu, kde bylo vždycky veselo, prožili jsme tam taky pár veselých Silvestrů, prostě to byla pro mě moc hezká doba.

Tenhle vztah na dálku jsme vydrželi asi 4 roky, on potom potkal někoho jiného a dal mu přednost. Byl to můj první rozchod, který jsem nesl těžce, ale protože jsem optimista a dívám se vždycky hlavně dopředu, až to všechno přebolelo, řekl jsem si, že přece nebudu smutnit do konce života. Začal jsem jezdit do Prahy, kde jsem měl pár známých, občas jsem někoho sbalil jen tak na sex, ale nic trvalejšího z toho nikdy nebylo. Asi rok jsem se stýkal s jedním rozvedeným chlapíkem, který měl dceru, pořád měl obavy z prozrazení a měl na mě čas jen málokdy, a tehdy jsem si řekl, že s někým, kdo má dítě nebo je dokonce ještě ženatý, se už nikdy dohromady nedám. Na tomto místě se asi dotknu všech ženatých gayů, kteří se většinou vydávají za oběti a trpitele, ale protože si takový život zvolili sami, já je nikdy nebudu obdivovat ani litovat.

Nevěřím tomu, že i v době socialismu bylo nutné se oženit jen proto, aby se člověk zařadil mezi „normální“ lidi, ať už kvůli práci nebo kvůli rodičům. Každý je přece strůjcem svého štěstí a taky musí být trochu sobec. Taky nějak dodnes nemůžu pochopit, že někdo přijde na to, že je gay až třeba po letech manželství, ale nejsem odborník. Já myslím, že to každý musí poznat nejpozději v pubertě, jen si to není schopen sám před sebou přiznat.

S mým dnešním partnerem žiji už 15 let, z toho 12 let ve společné domácnosti, nikdy jsme se nesetkali s nějakou špatnou reakcí známých, sousedů ani cizích lidí, máme výborné vztahy s oběma našimi rodinami, jezdíme společně do mé rodné vesnice, kde nás všichni znají a berou nás prostě jako partnery. Nevím, jestli mám takové štěstí na lidi kolem sebe, spíš to asi bude tím, že jsem se vždycky choval normálně, s každým jsem vždycky vycházel a hlavně jsem optimista už od narození a věřím, jak to vtipně vyjádřila skupina Chinaski v jedné své písničce: „JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ!!!!!“

Napadá mě ještě spousta věcí, o kterých bych chtěl psát, třeba na téma homosexualita a náboženství, bisexualita, ale o tom třeba někdy jindy na mém blogu, který se chystám uvést do života.

Pepa