ColourPlanet

Slyšel, jak oddechuje do polštáře. I přes pootevřené dveře vnímal jeho spánek. Snažil se ztišit svůj dech, jen aby čerpal atmosféru jeho bytí. Té atmosféry, kdy cukal každý jeho nerv k spanilé jízdě.

Toužil se přiblížit, dotknout se, a konečně mu říct pravdu. Pravdu, kterou se bál říci nahlas. Pravdu, která značila velkou propast. Měl strach z jeho reakce. Co když s ním už nepromluví? Ne, tohle nemůže riskovat!

Musel ovládnout své pudy. I když byli spolu velmi dobří přátelé, snad i jako bratři, když jim oběma rodiče nepřivedli na svět sourozence.

Byli spolu každý den. Od ranného dětství. Ovšem v pubertě se každý ubíral jiným směrem. Už neměli všechny zájmy společné. Cítil, že se odcizili. A právě v tuto chvíli ho zamrzelo, když si to znovu uvědomil.

Zvedl se, aby udělal první krok, který zvedl hadinu adrenalinu, který ho vzápětí zmrazil na místě. Snažil se dostat do rovnováhy s tichem. Tepalo mu v uších, slyšel vlastní tlukot srdce, a bál se, že ho to probudí. Zjistil, že se zapotil - na zádech, krku, na loktech.

Se zatajeným dechem přistupoval jistým, avšak pomalým krokem ke dveřím. Ještě se rozhodoval pod tíhou své ruky, která padla na kliku. S vnitřním sípěním otevíral dveře, jako kdyby jim domlouval a žadonil, aby nedělaly hluk.

Zdál se být rozhodnutý. Viděl ho v přímém nočním svitu, které mřížkovalo přes vzorkovnou záclonu přímo jeho postel. Byl k němu natočený zády. Viděl kudrnatou kštici schoulenou do polštáře. Svalnaté nahé tělo přikryté jen do pasu.

Pokoj byl rozlehlý. Po pravé straně dvojokno, mírně pootevřené. Vedle vysoká, úzká skříň - starožitná, napadlo ho. Vpravo od okna byla komoda a naproti ní ležel Pavel..

Ach ano, Pavel, v celé své kráse! Ještě by zapomněl na ten stůl. Ten tu byl odjakživa! Z tmavého dubu, poznamenaný tíhou času a používáním. Na něm ležel notebook a nějaká naučná literatura. Předpokládal, že jsou to věci do školy. Pavel studoval práva. Byl neobyčejně bystrý a chytrý už od dětství. Často ho ohromoval přehledem a znalostmi.

Kromě pár psacích potřeb pečlivě seřazených do vtipně vyhlížejícího stojanu tu byla lampa. Větší lampa byla v rohu místnosti s křeslem nalevo od něj. Tam Pavel rád sedával, a pohledem z okna rozjímal nad slovy jednoho myslitele: 'Být či nebýt?!'

Věděl, co od života očekává, ale od holek dostával kopance. Možná právě proto, že byl viděn jako sukničkářský hezounek a holky nevěřily v jeho náklonnost. On ale samozřejmě takový nebyl! Jako partner byl ve všech ohledech vzorný. Vážil si lásky, kterou přijímal.

Jak rád se Radek zapojoval do těch diskuzí, kdy čekal nějaký přemet, změnu. Chtěl se v pravou chvíli zeptat, i kdyby jen s nadsázkou - ironicky, jestli by nezkusil kluka! Neměl odvahu to vyslovit a možná už dopředu věděl odpověď. Nechtěl ztratit naději. Ta přece umírá jako poslední...

Olíznul si rty, zběžně se upravil, a blížil se jistějším krokem k Pavlově posteli. Když oddechoval, mírně chraptěl. Sedl si na podlahu, a chvíli ho pozoroval.

Přál si, aby se vzbudil a zeptal se, co tu dělá, ale neměl odvahu, aby se tak stalo.

Najednou se přetočil k jeho straně. Rukou si překryl hlavu. Měl nevinný výraz jako batole, které je syté a spí. Pousmál se nad tím. Teď už měl lehčí spánek. Natáhl se, aby překonal obavy...

Stáhl se! Opět se pohnul, ale tentokrát natáhl hlavu a vryl se do polštáře. Odhalil přitom většinu svého těla.

Byl tak přitažlivý! Přiblížil se k posteli, a opřel se loktem o jeho matraci. Hladil ho přes přikrývku jemně po stehně, ale tak, aby se nevzbudil. Ani se nepohnul. To mu dodalo víc odvahy, aby se přisunul k jeho hrudi. Chtěl se otřít hlavou o jeho rameno, políbit jeho paži. Když se mu to podařilo, se vší rozrušeností se vrhl k bradavce. Touhy mu zastřely rozum.

Okamžitě se vzbudil. Lekl se, a opřel se o celou ruku, aby získal převahu.

"Co tu chceš? Proč mě šmíruješ? Děje se něco?"

"Pavlíku.., víš, já ti chci už dlouho něco říct. Nedokážu ti lhát a skrývat se!"

"O čem to sakra mluvíš?"

"Možná už se mnou nikdy nepromluvíš, ale musíš to vědět! Mám tě rád!"

"Máš mě rád? Já tebe přece taky!"

"Jenže já tě mám rád jako kluk kluka." Když to dopověděl, podíval se Radek dolů a neodvážil se kontaktu s jeho očima.

"To snad ne! Můj nejlepší kámoš je gay!" Pavel se odebral ke stolu, kde se posadil, a položil hlavu na složené předloktí.

Radek si netroufl nic říct, čekal na Pavlovu reakci.

Ten když se podíval na hodinky, odvětil: "A to jsi mi musel říct v půl druhé ráno?"

"Víš, já tě chtěl pohladit. Odpusť!" Rozplakal se jako malý kluk. Schoval studem hlavu do dlaní. Bylo mu hrozně.

"To ne, přece... Já tě mám taky rád. Neblázni! Slyšíš?! MÁM TĚ RÁD!!"

Pavel mu zvedl hlavu a symbolicky ho uhodil. Přestal brečet a zadívali se na sebe vážnýma očima. Jako by si nevyčítali tuhle situaci. Potom se surově objali, a líbali se se slzami v očích. Radek ze sebe sundal tričko a poté Pavla položil na postel.

Začal mu lízat ucho, lechtal ho jazykem po obličeji a pokračoval něžně po krku. Hladil ho přitom po vlasech. Vše se dalo do pomalejšího rytmu, kdy mu Pavel přikývl, ať pokračuje. Obdarovával ho něžnými polibky po hrudi přes bradavky až k pupíku, kde mu ohmatával jeho ztopořený úd přes trenky.

Nic nebylo uspěchané. Bylo to jako z předlohy nějakého romantického bestselleru. Téměř současně dosáhli vrcholu.

Oba se odtrhnuli a podívali na sebe, začali se smát, pošťuchovali se, a potom své přátelství stvrdili polibkem. Do rána spali v roztouženém objetí. Radek byl konečně šťasten, protože se naplnil jeho sen. Děkoval. Nevěděl komu, ale děkoval.

Ale jak už to bývá, tenhle příběh není pohádkou a vše dopadlo tak, že Pavel řekl Radkovi a naléhal, ať o všem mlčí, a že je to jejich malé tajemství, a že na to chce raději zapomenout. Totiž ne všichni heterosexuálové jsou bi a umí si představit vztah s klukem. Ale sex?:) Hmm, o tom by se dalo polemizovat..

Autor: Martin K. (profil nice.window)