ColourPlanet

Kdo je Petra Ušelová?

To já asi ani nevím. I kvůli tomu, že když si o sobě něco přečtu, mám pocit totálního odcizení. Jakoby to ani nebylo o mně. A to samé se mi stává s věcmi, které napíšu. Když jsem napsala epizodu Tatínkova holčička ze Soukromých pastí, měla jsem pocit, že to ani není moje dílo. Ale spíše se to stává u věcí, které se zadaří. Jsem naučená z domova na sobě hledat spíš chyby než pozitiva.

Jak vznikla Tatínkova holčička? Jak jste se dostala k motivu lesbické lásky a výchovy dětí?

V Pusinkách jsem už tento motiv použila. Iška se zde vyrovnává se zjištěním, že její vztah ke kamarádce už není přátelství, ale něco víc. U Soukromých pastí (Tatínkova holčička, Jiná láska – pozn. redakce) to bylo spíš na objednávku. Potřebovali někoho, kdo by napsal gay a lesbické téma, a musím přiznat, že se mi to psalo hůř než cokoli jiného. Musela jsem hodně škrtat. Díky rodinné situaci – žiji s partnerkou a vychováváme děti - vlastně nemám z pohledu dramaturgů o témata nouze. Jenže tím, že jsem v tom osobně ponořená, mám pocit, že nemám vůbec odstup. Vím o tom tolik, že nejsem schopná vypíchnout podstatu příběhu.

Máte coby scénáristka dozor nad tím, jestli bude příběh převeden podle vašich představ?

Ono se to z časových způsobů nedá zvládnout.. U textů pro televizi to nejde už vůbec. U filmu Pusinky, kde jsme tu možnost měla, jsem ji nevyužila, protože na place je jen jeden člověk pánem. A to je režisér.

Setkala jste se s odmítnutím vašich témat? Nebo tlakem na to, jak látku pojmout?

Ne. Ale třeba s Tatínkovou holčičkou to bylo výborné. Napsala několik témat a šéfová projektu Soukromé pasti Tereza Kopáčová si vybrala zrovna toto. A já si říkala: až Nova uvidí, že jsem to napsala zcela otevřeně, bez jakýchkoli jinotajů, tak mi to hodí na hlavu. Byla jsem příjemně šokovaná, že se nic neměnilo, nic se nezjemňovalo, nikdo mi do toho nekecal v tom smyslu, abych někde ubrala. Jednalo se jen o dramaturgické zásahy, které jsou běžné u jakýchkoli scénářů.

Změnilo se pro vás něco po uveřejnění těchto epizod, či filmu Pusinky?

Asi ne. Už na FAMU jsem svoji orientaci neskrývala. Stejně jako v pracovním týmu, se kterým připravujeme seriál Ulice pro televizi Nova. Žiji otevřeně, takže se nic nestalo.

Jak proběhl váš coming-out?

Zamilovala jsem se v sedmnácti na gymplu do spolužačky a rodiče viděli, že se se mnou něco děje. Že jsem se zbláznila. Do té doby ve mně sexualita spíše spala a najednou to bylo jako smršť. Trvalo to asi rok a půl, ale po pár měsících na mně máma poznala, co se děje, a tak jsme spolu jednou seděly a ona mi jen kladla otázky a já odpovídala ano, ne. Ten pravý coming-out přišel až po dvou letech, protože do té doby jsem si spíš nalhávala, že jsem bisexuální. V podstatě jsem tím chtěla zakrýt skutečnost, kterou jsem ještě nedokázala přijmout. Kolem maturity jsem si ale s hrůzou uvědomila, že to je jinak. Přečetla jsem si knihu Třetí pohlaví. V té době to čerstvě vyšlo a najednou to bylo jako blesk. Trvalo mi asi rok, než jsem se s tím srovnala.

Máte nějaké pozitivní nebo negativní zkušenosti se svým coming-outem?

Člověk hodně vyzraje, přehodnotí sám sebe. Možná právě proto už nemá tak nakročeno, aby přejímal nějaké předsudky a stereotypy. I když to asi neplatí paušálně, ale já mám pocit, že mě to hodně popostrčilo ke zralosti., Uvědomila jsem si, že nic není černobílé.

Dokážete si představit, že byste to neudělala a žila v sebezapření?

No tak to si asi představit neumím. Na to se mám moc ráda. Když vidím, jak lidi kolem mě musí vynaložit mnoho úsilí, aby to v každém okamžiku zakryli... A i když jsem to v nějakých situacích ani na sebe vybalit nechtěla , tak jsem se prostě neubránila. Když jsem slyšela, jak si moje kolegyně vyprávěli, co ten jejich zase provedl, tak jsem se prostě nemohla ubránit a nepřidat se. Já jsem navíc prožívala ten osobní coming-out jako mladá a nejdřív jsem měla výčiteky, že jsem špinavá a špatná.Rychle se to ale přesmyklo do pocitu: kde by měli brát lidé tu drzost mě soudit. Třeba rodiče mají povinnost to přijmout. Já jsem vaše dítě, vy jste mě vytvořili, tak mě koukejte přijmout takovou, jaká jsem. Je to taky tím, že jsem měla dobrou rodinu. Umím si ale představit, že když vás nepřijmou v rodině, nemáte už odvahu to zkoušet jinde.

Co homofobie?

Podle mě je homofobie vždycky živena neznalostí. Setkala jsem se i s otevřenou homofobií, a to v klubu, kam jsme si šly s partnerkou zatančit Něco podobného se mi stalo i ze strany mé rodiny, od člověka, od kterého bych to nečekala. Mám strejdu, kterého jsem milovala a se kterým jsem toho spoustu zažila. On to prostě nepochopil a mluvil ošklivě o mé partnerce a nevěřil tomu. Zlehčoval to. Měla jsem snahu se s ním sejít a vysvětlit mu to. Od něj to bolelo. To byl člověk, který byl pro mě důležitý.

Potřebují lidé pozitivní vzory?

Určitě to důležité je. Ovšem je otázka, co to je pozitivní vzor. Zažila jsem i vlastně předsudky uvnitř komunity – někomu například vadilo, že za komunitu mluví lesba, která byla maskulinní. Nesmíme cenzurovat jedince, kteří za nás mluví, aby splňovali naše předobrazy. Pro mě bylo důležité, abych o tom, kdo vlastně jsem, mluvila s lidmi. Na škole nás učil jeden profesor, to už jsem za sebou měla adaptaci Studny osamění a právě jsem psala bakalářský scénář o dvojici žen, které vychovávají dítě. Ten profesor říkal, že si to příliš idealizuji, že ve skutečnosti jim to dítě jednou podřízne krk. Byla jsem naštvaná. Pak mi to ale došlo. On vykládá takovýhle blbosti, protože nikdy nikoho takového neviděl naživo. Takže jsem mu to řekla. Mívali jsme sáhodlouhé debaty a rozebírali to. No a za pět let jsme se potkali a on se hrozně rozčiloval, jak to, že nebylo schváleno registrované partnerství. Jakmile dotyční vidí někoho konkrétního, tak jim to může nabourat předsudky. Samozřejmě – jsou lidé, se kterými nehne nic.

Potřebujeme leadera komunity?

Na politické úrovni určitě, ale bude to mít strašně těžké. Protože se nikdy nemůže zavděčit všem. Takže nejdříve musí ustát rozkoly, které jdou zevnitř komunity.

Co vás, jako otevřenou lesbu, nejvíce trápí na české společnosti?

Neexistující legislativa ohledně dětí. Podle zákona jsem jen biologickou matkou syna Kryštofa, ačkoliv se cítím být i rodičem Kubíka, biologického syna mé partnerky. Trápí mě, že registrované partnerství je vlastně jen symbolické. Je to samozřejmě úspěch, že se podařilo prosadit po tolika letech a několika návrzích. Práva ale pro hetero a homo páry prostě nejsou stejná. Nedávno jsem se rozčílila nad článkem v novinách, který popisoval možnost odečtení asi 25.000 Kč z daní na manželku. Daně jsou jedním z příkladů. Když hypoteticky půjde moje partnerka na úřad s prosbou o přídavky, tak jí je nedají, protože žije v partnerství v jedné domácnosti a já vydělávám. Na druhou stranu si nemůžu snížit daňový základ na partnerku, která je na mateřské. Ačkoliv teď vlastně živím celou rodinu, partnerku a dvě děti. Takže práva nejsou stejná. A je toho samozřejmě mnohem více.

Jak by se to dalo řešit?

Je potřeba tahoun, který to za nás udělá, ale já chápu, že to je velmi únavné. Možná ta skupina, která dotáhla registrované partnerství je už unavená, vyčerpala se a nyní je potřeba dalších lidí. Jenže kdo do toho půjde, když mu jedna polovina bude možná vděčná a druhá mu bude nadávat.

Co růžová mafie, nejste náhodou jejím členem?

To tedy netuším, mně se naopak stává, že chvílemi zapomínám, že žiji z pohledu většiny jiný život. V denním kalupu, kdy se s jedním dítětem chystám do školy a druhé tam pobíhá a brečí, tak najdu společnou řeč spíše s hetero matkami, protože máme stejné potřeby. Je to určitá životní etapa, kdy nás děti chtějí celé a zabírají nám devadesát devět procent času. Mám pocit, že se neúčastním života komunity a vím, že bych se měla víc zapojit a podporovat změnu zákona okolo partnerství a o adopcích. Snažím se ale dělat svou práci a uživit děti a na další mi už nezbývá moc času.