ColourPlanet

Po nedávno pořádané Queerparade v Brně se nejen v LGBT komunitě rozhořely vášnivé debaty o smyslu pochodů a také o budoucnosti nás samotných. Nabízím analýzu, ze které by se dalo vycházet při pořádání navazujících akcí v dalších ročnících.

Otázkou zůstává, zda forma našich projevů má stejnou účinnost, jako námi vynaložené síly a očekávání. Zda si přes námi sugerované oslavy hrdosti spíše nezhoršujeme vnímání většinovou společností a dokonce, zda se my aktivisté nestáváme minoritou v minoritě. Reakce na reportáže a blogové zápisky tomu nejen naznačují. Co si z toho vzít? Chovat se dále aktivisticky agresivně a prosazovat za každou cenu podle někoho až bezohledně svá práva, nebo změnit taktiku a přizpůsobit se vlně pozitivního vnímání společnosti, kterou jsme svými činy zdvihli? A využít k tomu vítr v podobě energie mladé, minulostí nezatížené, generace?

Pokud přehlídneme cíle individualistů, které se pro ně samotné zdají obrovské, z pohledu minority jsou však spíše na škodu, mohli bychom nynější situaci využít k opravdu silné identifikaci, jak uvnitř komunity, tak navenek. Je to také příležitost nabídnout se jako cílová skupina pro korporace, pro které z posledních průzkumů prokazatelně vycházíme jako silná příjmová a konzumní skupina. Mluvím o tom proto, že bez sponzorů to prostě nepůjde. Prokážeme si tak navzájem obrovskou službu. Oni nám pomohou v pořádání a my se přes jejich značky můžeme stát „normálnějšími“ pro ostatní. Ať chceme, nebo ne, žijeme v době, kdy míra konzumu pro někoho určuje kvalitu člověka a postavení ve společnosti.

Nabízím zde hlavní body, ke kterým by se mělo přihlížet při organizaci „festivalu hrdosti“ navazujícího na předešlé tři ročníky Queer pridů v Brně a Táboře.

1) Nemělo by se jednat o protestní akci, ale pouze a jen o oslavu našeho života, našich ctnostní a chutě do života

2) Měli bychom zapojit do oslav co největší část veřejnosti bez rozdílu pohlaví, orientace, vyznání apod.

3) Prezentování by mělo být formou ukázky toho, co umíme, kde nás lidé nejčastěji najdou, tedy na divadelních prknech, v kinosálech, rozhlase, TV, literatuře, galeriích, zkráceně kultuře.

4) Toto vše sdružit na jedno místo v jeden den a vytvořit nabídku nejrůznější směsice, aby si každý mohl najít, co ho zajímá.

5) Místo konání by se mělo přesunout do hlavního města. Zaujme tak více lidí a přitáhne turisty. Také dopravní spoje sem míří pravidelně ze všech koutů země i Země.

Kultura je jazyk národů, prokazování umu, obšťastňování druhých hlazením po duši … dalo by se toho vymyslet spousta. Předpokládám-li správně, tato forma osloví mnohem větší část populace, než protestní průvod. Ty bez diskuzí na začátek prosazování práv patřily, ale stav společnosti jim již dávno odzvonil. Z ofenzivního postoje je třeba přejít do defenzivního.

Měla by vzniknout co nejširší možná shoda v LGBT komunitě, která by se na takovém festivalu hrdosti, či jinak nazvané akci, podílela. Nesmí se totiž stát akcí jednoho člověka, ale nás všech. A nemělo by se jednat jen o hrdost na to, že jsme stejní jako ostatní, jen máme rádi stejné pohlaví, ale měli bychom vyzvat i další minority a dokonce i majoritu. Každý přece máme být na co hrdí! Nechť se další queer akce stane akcí náš všech!

Rozmělní se tak případný tlak extremistů, kteří se tak rádi identifikují s našimi pochody. Vezme jim to takzvaný vítr z plachet.

Musíme však najít dostatečně silného leadera, který překousne rozbroje „zevnitř“ a tlak z „venku“, překročí stín vlastní důležitosti a bude více dávat a motivovat ostatní, nežli dbát na svou image. Někdo, kdo by organizaci věnoval veškerý svůj volný čas a který by dokázal unést tíhu drobnohledu, pod kterým chtě nechtě bude čtyřiadvacet hodin. Vedle toho bude třeba najít další dobrovolníky, kteří by řídili jednotlivé tematické úseky. Dobrým příkladem je Queer filmový festival Mezipatra či ArtForLife.

Známe někoho takového? S přípravami na rok 2011 je nejvyšší čas začít!

Jan Förster

www.forster.cz