ColourPlanet

S Martinem se potkávám v průběhu let poněkolikáté. Poprvé jsem ho zaznamenal při projektu Art For Life, kdy na mě zapůsobil nevšedním zjevem a zvláštním vnitřním klidem, s nímž zvládal stresové situace kolem několika benefičních akcí. Naposledy jsme se setkali před pár dny v pražském hotelu ICON, kde Martin právě působí, a se skleničkou grepfruitového freshe probrali jeho názory i plány s pražskou výstavou.

Kdy jste se rozhodl být výtvarný fotograf?

Moji rodiče byli výtvarníci, a přestože jsem otce nepoznal, zemřel, když mi byl rok, odmala mě výtvarno obklopovalo. Pamatuju si, jak jsem pokresloval všechny desky doma nebo zdi a kreslení mi vydrželo do dneška. Při studiu na budějovickém gymnáziu jsem se chtěl nějak víc vyprofilovat, nejen získat takové to všeobecné vzdělání, a tak jsem se přihlásil na střední uměleckou průmyslovku na Žižkově. Tam už byla fotokomora, naštěstí ještě analogového období, a od té doby vlastně fotografuji. Neříkám, že bych už nekreslil, protože dělám aranžovanou fotografii, takže si třeba návrhy kostýmů nebo celkové kompozice kreslím.

Když se dívám na vaše fotografie, zdají se mi jakoby kolorované.

Barevné korekce tam jsou, ale kolorované ve stylu Jana Saudka ne.

Vaše snímky jsou často hodně syrové, někdy se vyjadřujete až expresionisticky. Je to nezkrášlené zobrazení vaše vidění světa?

Jsem vesměs pozitivní člověk, nicméně kritický. Na začátku mě vždycky zajímala krása, ale pojem krása je velmi obšírný. Proto jsme ostatně s Honzou Gemrotem dělali výstavu Definice krásy, která se vlivem současných médií, jako je televize a internet, mění. Vždycky mě zajímalo konceptuální umění a hledal jsem jakýsi návrat k historii, k souvislostem, které promlouvají k dnešku. Jak člověk stárne, tak mě podstatně víc zajímá i ten kritický tón, prostě to, co se mi na společnosti nelíbí. Možná proto je výsledek trochu drsný nebo syrový, jak říkáte. Přirozeně, že fotky nějak retušuji a upravuji, ale chci, aby výsledek do člověka nějak rejpnul.

Mám jednu vaši fotografii, Yemiho ve vaně, která mi připadá docela harmonická….

No, a de facto jde o reminiscenci na obraz Smrt Marata, tak jakápak krása :-)

Přemýšlíte o tom, když tvoříte, jestli by si vaše dílo někdo doma pověsil na zeď?

Záleží na potencionálním kupci nebo zájemci. Někdo třeba nemá o umění přehled, což není chyba, a na fotografie nebo obrazy se kouká čistě ve smyslu líbí – nelíbí. A samozřejmě některým lidem se líbí i drsné a syrové věci, takže nemají problém si domů pořídit temnější dílo. A pak jsou dvě skupiny sběratelů. První mají o umění přehled, nicméně také si vybírají podle kritéria líbí - nelíbí nebo třeba z hlediska potencionální dobré investice. Druhá skupina jsou uměním posedlí sběratelé, kteří chtějí mít například kompletní sbírku jednoho umělce anebo díla z jedné epochy. Takový byl třeba módní návrhář Y.S.L.

Jak je to s coming outem českých výtvarných umělců, sochařů, architektů nebo fotografů? Myslíte, že se zveřejnění orientace může podepsat na jejich kariéře?

Výtvarníci, sochaři a další umělci, které jmenujete, nejsou primárně osoby, které ukazují své soukromí jako třeba herci nebo popové celebrity. Nemají problém s coming outem, o řadě z nich se to ví, ale jejich dráhu zviditelnění orientace může negativně ovlivnit. Dostávají rázem škatulku „gay výtvarník“, což ovlivňuje jak veřejnost, tak svým způsobem i kurátory a kritiky, což nemusí být vždy ku prospěchu.

Jak negativně se může takový vliv projevit?

Pokud například umělec neprezentuje svá díla na společné výstavě, kde nějak splyne s davem, tak je možné, že o sólové výstavy, až na pár výjimek, kurátoři nemusí mít zájem. Kurátor je jednou z klíčových postav, která řekne: „chci dělat výstavu tomuhle umělci a tamtomu ne“. V málo případech se rozhodne pro umělce, který o sobě roztrubuje, že je gay. 

Jako jedna z vašich aktivit je benefiční projekt proti AIDS Art For Life, který letos získal cenu „Poklona Colour Planet“. Co bylo tím prvním impulzem, inspirace ve světě nebo vznikl jen tak spontánně?

Naprosto spontánně. Daniel Kupšovský, Josef Čěchota a já jsme vzešli z české queer scény a pozorovali, že v Česku něco jako problematika AIDS neexistuje. Přitom paradoxně stále víc stoupá počet HIV infikovaných. Především díky neinformovanosti. Česká republika je oproti zbytku světa jednou z mála demokracií, kde se pro prevenci nedělá skoro nic, zatímco v jiných zemích probíhají celostátní kampaně za účasti známých osobností.

Co je příčinou? Jsou to předsudky?

Předsudky asi ano, ale zejména ta neinformovanost. Stát nevyvíjí větší aktivitu třeba na školách. Protože kdyby desetileté děti od revoluce věděly ze základní školy o HIV a AIDS, tak by nám dnešní třicátníci pomáhali a ne se stranili. Nechtějí s tím mít nic společného, jde o tabu, o němž ale vlastně moc nevědí.

Pomohlo by, kdyby třeba veřejně vystoupil někdo, kdo je HIV pozitivní? Aby lidé viděli konkrétního člověka? Mám dojem, že si mnoho lidí myslí, že se jich to netýká a ani nemůže týkat, protože virem HIV se nakazí jen ti, kdo souloží pod mostem. Změnil by tuto nevědomost třeba někdo, kdo by v médiích dal příklad, že se nakazil jiným přenosem než sexuálním? Třeba transfúzí?

Celkem zajímavý příklad, ale neumím si ho v reálu moc představit. Ten člověk by byl spíš oběť, a pochybuji, že se někdo takový najde, kdo by byl ochoten do médií o své tragédii mluvit. Spíše si myslím, a o to se hlavně snažíme, aby se konečně zlomily zábrany a podpořily nás veřejně činné osoby, zejména mladé generace. Čekáme, že ti se k tomu postaví, věříme, že chtějí něco udělat a že proti AIDS chtějí veřejně bojovat. Pomohli by změně nazírání na HIV pozitivní a informovanosti, že se AIDS nepřenáší polibkem, což si spousta lidí ještě myslí.

Co proto chcete udělat, aby se situace změnila?

Letos v listopadu organizujeme už třetí ročník a museli jsme některé věci zúžit. V prvním ročníku jsme měli jen pár akcí a žádnou zkušenost s něčím tak velkým. Druhý rok jsme to rozjeli ve velkém a horko těžko všechno stíhali. Po pravdě řečeno nebylo dobré projekt rozmělnit do mnoha akcí v průběhu měsíce, což se samozřejmě projevilo na návštěvnosti. Letos se snažíme program zkvalitnit - zůstává kalendář, který je mediálně zajímavý pro mladé umělce - a navíc chceme vystoupit z Prahy. Po třech letech se povedlo dohodnout kondomy v designu ART FOR LIFE. Finančně nám pomáhá Durex, a když se nám to podaří, tak naše kondomy budou v drogeriích a prodejních sítích v celé republice.

S jakými akcemi počítáte mimo Prahu?

Akce budou především v Praze, což neznamená, že by na ně mimopražští nemohli přijet. Nejsme velká organizace, v podstatě jen pomocníci Domu světla, a nemáme od nikoho - kromě Durexu - na propagační materiály žádné finance. Jsme jen my čtyři, kteří se na organizaci aktivně podílejí, což jak sám víte, je při pěti akcích za 30 dnů pořádná porce. Určitě varianta větších měst jako Ostrava a Brno stojí za zvážení.

Hovořil jste o queer scéně. Kdybych přijel z venkova, kde bych ji v Praze hledal?

Pro mě je to taková legrační otázka, protože téměř deset let jsem se po té, jak říkáte, queer scéně aktivně pohyboval. Ať už v České televizi v podobě Q magazínu nebo na Lolypop party v klubu Radost. Dělal jsem přehlídky a performance, ale všechno to dění jsem teď záměrně trochu opustil. Už to není, co bývalo. Dříve šlo o lidi z klubové scény , po revoluci se hodně tančilo a všichni se bavili a uměli si ze sebe dělat legraci. Když se řeklo, že je dress code pyžamo, pak přišli všichni v noční košili. Dnes je všechno víc pro masy nebo pro určité výběrové skupiny lidí, a když se řekne, že dress code je strašidelný, tak stejně většina přijde v bílém značkovém tričku a tím končí zábava. Samozřejmě jsou komunitní lesbické a gay festivaly nebo různé sportovní akce, ale já už se víc věnuji vlastní tvorbě.

Čili jste profesionální umělec

Smích…….. no, zní to zvláštně…

Proč, jste z fotografování živej nebo ne?

Ano, to jsem.

Jak to vypadá s vaší pražskou výstavou?

5 října bude vernisáž v Novoměstské radnici a bude to společná výstava ve velkém čtyřpatrovém prostoru radniční věže. Vystavovat budou Jan Gemrot, Magdaléna Nováková a já. Chtěli bychom využít také schodiště ve věži, které nikdy pro výstavy použito nebylo. Tam budeme instalovat sochy, světelný design a budou v tomto ojedinělém prostoru během vernisáže probíhat performance.