ColourPlanet

Aleše Cibulku s Michalem Jagelkou znám několik let. Byli hosty na mém obřadu registrovaného partnerství a několikrát jsme se hodně nasmáli na večírcích u kastelána hradu Karlštejn. Oba totiž mají hodně nebezpečný smysl pro humor - jejich hlášky vás dostanou, a když se potkáme na nějaké akci, je mi jasné, že to bude dlouhá noc...

Jejich vztah je poměrně nenápadný, zato vytrvalý a harmonický. V anketě 5 prominentních párů získali ve finálovém kole nejvíc hlasů z českých dvojic, a tak jsem jim položil 5 otázek, podobně jako Honzovi a Jakubovi Musilovým, kteří se umístili v absolutním pořadí na 3 místě. Kromě povídání o soukromí jsme se dostali i na Jiřího Hromadu a brněnskou Queer Parade. Aleš s Michalem by do průvodu nešli a myslí si, že by Jirka mohl být sympatický ministr.

Žijete spolu devátý rok (pokud se nepletu) - co je na tak dlouhém soužití nejpříjemnější?

M: Nepleteš se, 4. prosince letošního roku to bude přesně deset let, kdy jsme se poznali a začali spolu žít. Nejpříjemnější je asi to, že jsme se za tak dlouhou dobu dokonale poznali. Jenom se na sebe podíváme a víme všechno. Netřeba slov. Ale teď to nejdůležitější – mám vedle sebe toho nejlepšího člověka na světě. A tím jsem si jistej. Vím, co říkám.

A: Tak to jsme na tom stejně, já ho mám totiž doma taky! Navíc známe svoje libůstky i vrtochy. Víme, co máme rádi i co nám vadí. A samozřejmě hlavně to, co nám vzájemně udělá radost. A týká se to samozřejmě i praktických věcí. Vím, že když se Michal probudí a přijde z ložnice, nesmím na něj minimálně půlhodinu chrlit nové informace, protože je stejně nevnímá.

M: To je nic! Mám to složitější! Než odejdeme z domova, musím projít celý byt, protože mám skoro stoprocentní jistotu, že nechal někde Aleš svítit, že nechal puštěný počítač a tiskárnu, a že si v koupelně zapomněl mobil, že není vypnutá žehlička, pračka a tak bych mohl pokračovat…

A: No, to je pravda, tohle mi prostě nějak nejde, no…

Oba jste podporovali legendárního Jirku Hromadu v parlamentních volbách, kde kandidoval za Zelené. Právě tato strana jako jediná nabídla program pro gaye a lesby, kteří ji stejně nijak masivně nevolili. Proč, myslíte, že to tak je?

A: Jirkovi jsme samozřejmě drželi palce, protože je jedním z mála lidí, kteří šli do politiky s opravdu čistým štítem a s upřímnou vizí. Troufám si tvrdit, že ho známe víc než dobře, je to jeden z našich nejbližších přátel. Bohužel, Strana zelených u veřejnosti poslední dobou ztratila svůj kredit. V jejím čele jsou tváře, které jí ubírají na úspěchu. Pokud se tohle nezmění, bude pro ně pětiprocentní hranice v nedohlednu.

M: Víš, já o politice trochu něco vím, sám jsem v ní několik let působil nejen na komunální, ale i na stranické úrovni. Takže zákulisí české politiky docela dobře znám. Zeleným zkrátka nevěřím. Mám pro to své důvody. Jirka udělal kus poctivé práce, za kterou se nemusí stydět. Pokud by byl stejně úspěšný pod vlajkou jiné strany, nejenže by se do Parlamentu dostal, ale myslím, že by z něj byl i docela sympatický ministr.

Měli by se, podle Vás, známé osobnosti hlásit ke své orientaci? Jak moc se "vyoutování" může dotknout jejich kariéry?

M: Tohle si musí každý rozhodnout sám v sobě. My jsme svou orientaci nikdy netajili, ale také ji nikdy nevystavovali na odiv. Na naší orientaci totiž není nic špatného, ale zároveň to ani není žádná přednost. Je to zkrátka normální a s prací nebo charakterem člověka to nemá nic společného. Pokud se někdo z novinářů zeptal, otevřeně jsme o tom hovořili. Ale nikdy jsme se nesnažili být tím takzvaně „zajímaví“. Když jsme měli náš velký den „D“, a to na Staroměstské radnici v úterý 4. prosince 2007, žádný novinář tam nebyl. Nikomu jsme nevolali. Chtěli jsme si to užít sami. Jenom my dva. Romantika, intimita a zásadní moment našeho života věnovaný nám samotným. Na radnici jsme byli sami. A to dokonce bez rodičů, babiček a dalších příbuzných. Ti to dostali jako překvapení pod vánoční stromek. A povedlo se. Tyhle věci neřešíme. Možná právě proto se nekonal žádný velký „skandál“ s naším odhalením. Mám doma inteligentního chlapa a parťáka. Člověka, který něco umí a něco dokázal. Mám to nádherný štěstí, že nesdílím život s Mašlíkovou, Erbovou, Bartošovou a ani nevím, jak se všechny ty další „krásky“ jmenujou. Mám doma Aleše…

A: Pokud jsme svou otevřeností přišli o nějaké příznivce či fanoušky, nemrzí nás to, o takové bychom stejně nestáli. A nejde o pohlaví ani o věk. Velká část mé práce je zaměřena na seniory. Vydávám pro ně kalendáře, vysílám rozhlasovou talk show Tobogan. Setkal jsem se s příběhem, kdy rodiče nemohli skousnout orientaci svého syna. Ten jim přinesl rozhovor se mnou a babička pak prý hrdě prohlásila, že když je takový i pan Aleš, tak to nemůže být nic špatného. A bylo odpuštěno. I proto má smysl svou orientaci netajit.

M: Máme řadu kamarádů, kteří se rozhodli si hrát na „heteráky“. To se pochopitelně dá maskovat řadou kamarádek a rádoby „afér“. Otázkou ale zůstává, jestli by nebyli šťastnější, kdyby přiznali barvu. To se samozřejmě netýká jen herců, zpěváků a moderátorů, ale i politiků. Lidé ale nejsou hloupí a „exkluzivní“ fotografie pana prezidenta, líbajícího se u vchodu do paneláku se sličnou letuškou-milenkou v nás vyvolávají spíš smích. Jak říkáme, je to věc volby každého člověka.

Zdá se Vám důležité, aby známí gayové a lesby chodili například v průvodu Queer Parade anebo je jejich přínos pro minoritu v něčem jiném? V čem?

A: Nejsme příznivci podobných akcí. Ve společnosti totiž bohužel utvrzují dojem, že gayové se oblékají do růžové barvy, nosí podpatky, kolem krku boa a nic jiného než kožená tanga na sebe nevezmou. Tohle trošku naší minoritě škodí. Je dobré na sebe upozornit, ale takhle asi ne. Mnohem cennější je ukázat to, že žijeme úplně normální život. Dokonalé bude, až se prostě nad jinou orientací přestaneme podivovat. Někdo žije s manželkou, někdo s přítelem, někdo chce být sám a koupí si psa, někde žijí pohromadě tři. Proč ne, když jim to vyhovuje?

M: To je jedna stránka věci. Pak existuje i ta druhá, prozaická. Někdo má rád karnevaly, pochody, veřejnou exhibici, převleky a já nevím, co ještě. My ne. Ale proti gustu? Ať si přece každý dělá, co chce, pokud tím neubližuje někomu jinému. Mnohem horší než veselý pochod kluků na kluky a holek na holky, plný všelijakých barev, je přece humbuk nějakých holohlavých idiotů, kteří by se asi měli nejprve zamyslet sami nad sebou a nad svými vlastními životy. Když vidím ty blbečky, co ani nevědí, co chtějí, říkám si: chlapci, chlapci, mindrák je prevít, viďte? Měli byste se sebou něco dělat. Jenže než pořádně makat a vytvářet jakékoli hodnoty je jednodušší svůj vlastní neúspěch v životě svádět na Židy, homosexuály, seniory, žluté, černé… Zpravidla se bohužel jedná o lidi, kteří s odřenýma ušima zvládli základní školní docházku, lidi nezaměstnané, frustrované, bytosti nešťastné. No, já je zachraňovat nebudu.

Jak trávíte léto a co chystáte na podzim?

A: Začneme podzimem, ten už bude zase pracovní, bude toho hodně.

M: Je to tak, Aleš letos v září pokřtí hned dva nové stolní kalendáře, Cibulkův kalendář pro FILMOVÉ pamětníky, ten vyjde letos už potřetí a nově taky Cibulkův kalendář pro TELEVIZNÍ pamětníky. Přiznám se, že doma nikde nemáme nic jiného, než kalendáře…

A: No a na Michala vám prásknu to, že poté, co se na jaře stal historicky prvním Princem českého dabingu, je na podzim nominován i na Cenu Františka Filipovského. Heč, já mám totiž doma Leonarda di Capria! Tedy alespoň jeho hlas….

A a M: A léto? To letošní bude úplně jiné než ty předchozí. Pravidelně jsme totiž devět let mizívali na tři týdny na naši milovanou Ibizu. Letos poprvé to bude jinak. V našem životě se totiž udála velká změna, máme velkou novinku, ale protože o ní ještě nevědí ani naši rodičové, tak si ji zatím s dovolením necháme pro sebe. Oni se všechno dozvědí až za týden. Jednoduše řečeno, prostě jsme si splnili dávný společný sen…

O soužití Aleše a Michala natočila pro TV Barrandov dokument z cyklu České milování Věra Chytilová. Podívat se můžete zde