ColourPlanet

Česká výprava na letošních 7. GayGames v Kolíně nad Rýnem měla i fotbalovou účast schovanou za až magický název týmu Justin Fashanu All Stars Friends Prague.

„Protože se přihlásilo málo kluků, jenom jedenáct, rozhodli jsme se náš tým Friends Prague spojit s Angličany, kterých taky nebylo dost. Jen tak jsme mohli hrát fotbal, protože prostě na velký fotbal jich aspoň patnáct je potřeba,“ říká manažer týmu Ladislav, Slovák žijící dlouhodobě v Praze. Fotbal hrají kluci (gayové) už 10 let pod hlavičkou GaySport.cz a na turnaje do ciziny jezdí už více jak 7 let. Největší úspěch byl zatím na GL mistrovství světa v Londýně v roce 2008, kde skončili na 5. – 8. místě. „Je to těžké, snažíme se shánět kluky, kteří by chtěli hrát fotbal. Ti co ho nikdy nehráli, ho zpravidla nemají rádi, nebo se bojí jezdit na turnaje, ti co ho hrávali nebo dokonce hrají, se nechtějí na gay turnajích ukazovat. Asi se něčeho bojí. Máme asi čtyři kluky, co někdy fotbal hrávali. Já jsem třeba začal chytat malý fotbal až po střední škole se spolužáky. No, občas je to takové FC Nekopnem si,“ směje se Zdeněk, který v civilu přednáší na vysoké škole. „Chtěli bychom udělat dvě úrovně,“ pokračuje, „jednu s tréninky a chutí jet na turnaje a i něco uhrát, ta druhá – přijít si zakopat ve čtvrtek na hřiště nebo do tělocvičny, a pak na pivo, ta nám funguje dost dobře.“ Taky lituje, že není žádný tým třeba v Brně, Ostravě nebo Bratislavě, se kterým by se daly poměřovat síly, příp. spojit, když se jede na velký turnaj.

A jak tedy dopadla česká reprezentace spojená s „růžovými“ Angličany z Brightonu? Úvod vyšel nad očekávání skvěle: remíza s kolínskými Hotshots 1:1, výhry 7:2 a 1:0 nad HaloPony ze Seattlu a Manchester Village. Pak ale přišla zranění a únava. „Nejsme zvyklí hrát tolik zápasů za sebou, a už vůbec ne na velkém hřišti. Jiné týmy pravidelně trénují, některé dokonce hrají lokální ligy, normálně, proti heterákům.“ Hodnotí Honza po třetím zápase, kde si natáhl levé stehno tak, že sotva mohl chodit. Na jeho výkopy a chytré přihrávky spoléhal celý tým. Ostatní zápasy odehrál, spíše odchodil, z bandáží. Tým ho neměl pořádně kým nahradit.

Třetí hrací den, středa, nejsilnější tým z Argentiny, který nakonec hrál finále, naše kluky porazil 1:5, i když úvodní minuty byly dost vyrovnané. Byl to také poslední zápas skoro dvoumetrového Martina v bráně, zranění ramene z juniorských let se při jednom ze zákroků vrátilo. Odpolední zápas proti Boston Strikers (ti skončili nakonec 4.) už musel chytat Zdeněk a víc jak polovinu zápasu to vypadalo na nulu, pak ale přišel šikovný přímý kop a hlavička z rohu a zápas skončil 1:2.

Čtvrteční ranní zápas znamenal hodně, Birmingham Blaze měli jen o jeden bod v tabulce méně. Kluci měli chuť hrát, ale bez zraněného Michala, dříve třeťoligového hráče, byl útok toporný. Když potom náš Angličan Jason nedal za stavu 1:3 penaltu, která mohla zápas zdramatizovat, přišla další prohra a play off o 17. až 20. místo. Los nám přiřkl naše známé – již dvakrát se účastnili pražského Galibi Cupu – London Titans. Zápas, kde jsme měli mírnou převahu, ale rozhodly až penalty, které jsou vždy spíše o náhodě, nervech a štěstí. Toho měli více Londýňané. Poslední zápas – již osmý za pět dní – naše kluky čekal v pátek v poledne, ale ani při zraněních, únavě a se slepovanou sestavou na nás dublinští Devil’s Triangles neměli, a tak jsme jednoznačně vyhráli 3:0.

Devatenácté místo (z 28) není žádný zázrak, ale kluci mají chuť do fotbalu dál, protože akce jako GayGames nejsou jen o sportu, ale o poznávání nových lidí, zemí, sportů, jsou to oslavy barevnosti a rozmanitosti našeho světa (nejen gayů a leseb). Potkat na hřišti brankáře Garyho (z UK), se kterým jste mluvili před třemi lety v Kodani, Larse (z Dánska), kterého jste poprvé potkali na turnaji v Hamburku o pět let mladšího, Josého (z Mexika), který vám dal dva góly v Londýně, nebo prohodit pár slov u salátu s rozhodčím Kenyattou z USA je obohacením na celý život. No, a když se vás čtyřicetiletá servírka v obyčejné restauraci zeptá, jaký sport jste dělali a jak jste dopadli, cítíte, že normálnější už to být ani nemůže.

A co dál? Naše fotbalisty čekají další turnaje – Brusel, Hamburk, Kodaň, Frankfurt a za rok evropský šampionát v Manchesteru – a kdo chce, ten ať se přidá.

Z Kolína nad Rýnem pro Colour Planet

Zdeněk Černý