ColourPlanet

Dokumentarista, filmový, televizní a divadelní režisér Janek Růžička patří mezi zakladatele televizního magazínu „Q“, alternativního průvodce současným queer světem. Queer tématice se ve své tvořbě věnoval několikrát. Byl autorem znělek queer filmového festivalu Mezipatra, nebo dokumentárního filmu „A vy jste kdo?“ o registrovaném partnerství. Je osobností, která má velký vliv na současnou pražskou queer scénu, ale drží si odstup od všech oficialit, a přílišného zviditelňování. Jak sám říká, důležitější jsou pro něj myšlenky, než jejich autoři. Pro Colour Planet ho vyzpovídal Daniel Kupšovský.

Daniel: Když jsi byl koncem roku 2006 osloven abys vytvořil koncept a pilotní díly "Q", neměl jsi obavu, že dělat týdeník na téma queer nevydrží dlouho, že se v našich podmínkách témata i respondenti rychle vyčerpají? Jaké osobnosti, které se můžou k tématu vyjádřit, jsi měl v záloze?

Janek: Jenom upřesním, že první zadání přišlo, pokud si dobře vzpomínám, už na začátku roku 2006 a v dubnu byl připravený koncept, který se pak už v podstatě neměnil. Až na název pořadu – tehdy jsem navrhoval, aby se – trochu provokativně a dvojsmyslně - jmenoval „BUZZ“. V České televizi ale měli obavu, že to bude působit urážlivě. Nakonec jsme se shodli na konceptu „queer“, který ostatně styl myšlení pořadu velmi dobře vystihoval. Vzhledem k tomu, že jsme nechtěli dělat stereotypní estetice poplatný komunitní pořad a chtěli jsme do hry vtáhnout především alternativně smýšlející diváky bez ohledu na sexuální orientaci, ten strach z „vyčerpání“ jsme necítili, nebo si nepřipouštěli. A co se týče osobností – hodlali jsme podřídit výběr respondentů pro rozhovory tématu, o kterém se bavíme, a nelustrovat jejich erotickou orientaci. Takže žádný „balík“ prověřených mluvičů jsme v záloze neměli.

Daniel: Přes zaměření na sexuálně liberální, alternativně smýšlející diváky, se později Queer stal oblíbeným hlavně u heterosexuálního, respektive "normálního" publika. Kam se dramaturgie pořadu vyvíjela a kde je dnes? Nejsou všechna témata už vyplýtvaná? Máš pocit, že má smysl takový pořad ještě dělat?

Janek: Mě až překvapilo, jak relativně rychle se takhle neobvykle budovaný formát s poměrně bizarní dramaturgií dostal do povědomí právě té skupiny diváků, v kterou jsem od počátku doufal. Nechtělo se nám vytvářet očekávaný „správňácký“ magazín, obrácený dovnitř komunity, takový ten ghetto koncept. Takových jsou plné weby, kam taky patří a je jim tam líp, než na televizní obrazovce. Naopak nás zajímalo vymyslet odstředivý formát – nabalit na pořad queer tvůrce, kteří se – každý po svém – budou vyjadřovat k tématům sexuality a vztahů, která máme všichni společná. Kteří se nebudou bát mluvit i o „temných“ koutech queer života. Kteří mají nadhled a umějí se smát sami sobě. Kteří se nezdráhají být trapní, divní, nepohodlní – queer. Myslím si, že nestereotypní pohled na sexualitu je zvlášť v době, kdy se svět kolem nás pomalu radikalizuje, hrozně potřebný. To, že na nás daleko pozitivněji reagovali heterosexuálové, než „komunita“, mě nikdy nepřestalo těšit. I když má Qčko jakousi základní televizní magazínovou strukturu, od počátku jsme si dali velkou svobodu v tom, jak budou jednotlivé díly a způsob zpracování jednotlivých témat vypadat. Baví mě stavět k sobě zdánlivě nesourodé formy i styly vyprávění a hledat jejich vnitřní souvislosti. Proto vždycky mohl v Qčku stát osvětový publicistický rozhovor hned vedle „divného“ experimentu – pokud se obojí vyjadřovalo ke stejné věci. To se v podstatě nezměnilo. Dnes jsou – i z mnoha praktických a finančních důvodů – jednotlivé díly postavené jako souvislejší bloky, režírované často jen jedním režisérem. Vzhledem k odstředivosti konceptu si nemyslím, že hlavní dnešní problém Qčka je vyčerpání témat. Spíš je to pomalý tlak na větší „zábavnost“, „pestrost“, „nenáročnost“, „svižnost“ ve vyprávění – tedy stereotyp, který televize bohužel přebírají ze světa webu. A smysl zachování Qčka? Když budu teď osobní – úkol, který tohle dítě dostalo do života, už splnilo. Nebudu se zlobit, když to zabalí. Ale smutno mi asi trochu bude.

Daniel: Je možné, že se tu pak „konečně“ objeví pořad, po kterém ten střední proud queer komunity baží. Jaký vývoj bys předpovídal teplému pořadu, který by se zaměřoval hlavně na populárnější a povrchnější témata, kauzy běžně probírané v médiích, na aktuální zprávy, na život celebrit, kdyby neměl by ten drze-umělecko-alternativní osten, kterým bylo "Q" pro řadu teplých diváků nepřijatelné? Nebyla by jeho sledovanost větší?

Janek: Svým způsobem už jsem na to odpověděl. To, co popisuješ, není podle mě obsah pro televizi. To umějí daleko lépe obrázkové magazíny a hlavně neustále dokrmovatelný web. Ale vzhledem k tomu, že mi je takový způsob myšlení a tvorby cizí, ani jsem se nikdy nad jeho osudem, vývojem a strategiemi nezamýšlel. Marketingu a PR jsem nikdy moc nerozuměl. Ke sledovanosti jenom tolik – podle mého by televize veřejné služby neměla mít takové žaludeční vředy ze sledovanosti, jako poslední dobou evidentně má.

Daniel: Máš pocit, že současný trend médií generovat zisk pomocí informací o senzacích opomíjí kvalitu?

Janek: Jistou kvalitu mít musí, aby dotyčná média vydělávala. Otázka je, co máme na mysli pod pojmem „kvalita“. Rozhodně podle mého platí, že čím větší zisk se má generovat, tím konformnější musí zboží být. A konformita není kvalita, kterou v životě hledám. Ale spoustě lidí vyhovuje a ti ji budou vždycky vyhledávat.

Daniel: Kdo je pro tebe v současném zahraničním světě queer celebritou? Jaké vlastnosti musí mít osobnost, kterou obdivuješ?

Janek: To je zase ošidné. Pojem „celebrita“ se dnes už v mainstreamu tak moc posunul od svého původního významu, že je spíš než s obdivem, respektem nebo úctou spojený daleko víc s potřebou se s někým identifikovat, případně si do něj promítat své touhy a frustrace. Mě paradoxně nejvíc zajímají v tomhle smyslu osobnosti, které svým vyoutováním prošly až poté, co vykonaly úctyhodné věci. Třeba spisovatel Chuck Palahniuk. Nebo Jónsi, frontman skupiny Sigur Rós. Michael Stipe z R.E.M. Filosofka a spisovatelka Susan Sontag. (Kdybychom měli zůstat v oblasti kultury, kde se cítím nejjistěji.) Já vůbec nerad dělím lidi na „osobnosti“ a „obyčejné“. Když si něčeho vážím nebo něco respektuju, snažím se co nejvíc oprostit od osoby autora a soustředit se na myšlenku. Koncept „vzorů“ je na můj vkus příliš náboženský. Mně náboženský styl života nevyhovuje. A taky to, že od vzoru se očekává, že bude „vzorný“. Ať to zrovna ve společnosti znamená cokoliv.

Daniel: Jaké queer osobnosti obdivuješ v Česku nebo na Slovensku? Liší se nějak ty světové od těch našich?

Janek: Těch by bylo víc, než si možná myslíš. Dobrá. Respektuju třeba práci Aleše Rumpela, Marka Thera, Michala Pěchoučka, Radima Špačka, Hany Kulhánkové, Petry Ušelové, tvoji... a tak bych mohl pokračovat. A samozřejmě lidí, kteří se pohybují v jejich okolí a pomáhají. Na druhou část otázky s dovolením neodpovím. I kdybych se nakrásně spustil a troufl si srovnávat „svět“ a „nás“ v jakémkoli smyslu, obávám se, že na to ani v oblasti, která je mi osobně blízká, nemám dostatek nadhledu, znalostí a vlastních zkušeností.

Daniel: Je dobré vyhlašovat žebříčky vlivnosti, pořádat soutěže o nejoblíbenější gay osobnost, nebo gaye roku? Nevede k to k jakémusi queer-elitářství a na druhé straně k typicky českému odporu k elitám?

Janek: Hele, žebříčky jsou pro ty, kteří potřebují nebo chtějí někam vyšplhat. A navíc to, že tě někdo umístí na nějakou příčku, ještě neznamená, že právě po tom konkrétním žebříku chceš opravdu někam stoupat. Já chápu, že se lidi snaží tomu, co mají rádi, dát nějakou konkrétní tvář. A marketing nás naučil řadit věci na různé škály, postupky a hitparády, aby se lépe přepočítávala jejich vratná hodnota. V tom se rozhodně gay a straight žebříčky vůbec neliší. Prostě spíš než s vlivem koketují žebříčky s mocí.

Na elitářství nevidím nic zlého. Naopak. Úcta k elitám dostala v našem kulturním prostoru v minulosti pořádně na prdel a zdá se, že v tom úspěšně pokračujeme. Ale znovu – neuškodilo by vážit si víc myšlenek, činů, projektů, než konkrétních lidí. Je to i dobrá škola abstraktního myšlení a vlastního úsudku.

K vlivu jen krátce – jsem přesvědčený, že čím je vliv nenápadnější a oproštěnější od nějakého konkrétního původce, tím je silnější. Je to sice pohled přesně opačný, než se dnes razí, ale mně vyhovuje víc.

Daniel: S kým z českých queer osobností bys chtěl udělat rozhovor a o čem?

Já už s docela slušným počtem z nich rozhovor dělal. Takže odpovím šalamounsky: například s Janem Zrzavým, Ladislavem Fuksem, Václavem Krškou, Jaroslavem Foglarem. O čemkoliv.