ColourPlanet

Rozhovor s mužem, který před čtyřmi lety založil portál Colour Planet, z něhož se postupem času stal nejrespektovanější gay portál v Česku.

Janisi, tvoje rozhodnutí odejít z čela Colour Planet je hodně překvapivé. Je všeobecně známo, že stránky vznikají s tvým dohledem, psal jsi řadu článků, i když jsi pod nimi nebyl vždycky podepsán, a také jsi financoval provoz. Znamená tvůj odchod konec portálu nebo nějaké zásadní změny?

Můj odchod určitě konec Colour Planet neznamená, naopak si myslím, že dostanou prostor noví redaktoři a lidé, kteří chtějí pro komunitu něco dělat. V posledních měsících jsem na CP měl stále méně času a nerad dělám věci napůl, takže rozhodnutí, i když nelehké, portál opustit, může být mě i CP ku prospěchu.

Dojde k nějakým změnám v obsahu?

Pokud vím, parta kluků, kterým jsem portál přenechal, chystá změnu designu, což, mezi námi, bylo potřeba. Dá se očekávat, že některá témata upřednostní, jiné potlačí, je to jen na nich. Ale dohodli jsme se, že se portál nezmění v nějaký gay Spy nebo erotický web. Měl by zůstat seriózním magazínem, jehož zprávám můžete věřit.

Jak to bude s tvou podporou gay minority dál? Přispíval jsi třeba na projekt Art For Life a organizoval ceremoniál Cena Colour Planet...

Art For Life je jeden z nejlepších projektů, který v české gay minoritě v posledních letech vznikl. Každý z nás by jej měl podporovat podle svých možností – pomocí, radou, kontakty nebo finančně. Martin s Lukášem teď připravují čtvrtý ročník a jsou rok od roku lepší. Téma AIDS se týká každého, nejen gayů, a forma, jakou na problém upozorňují, je originální. Věřím, že jednou dospějí k akcím rozměru Broadway Bares nebo Life Ball, moc bych jim to přál. Takže odpověď na otázku je jednoduchá: ano, budu se projektu účastnit, jak budu moci.

A Cena Colour Planet? Letošní čtvrtý ročník ukázal, že ceremoniál má smysl – laureáti z Jihočeské Lambdy pronesli dojemnou řeč, až si člověk uvědomil, v jakém skleníku v Praze žije. Skvělý byl i Aleš Rumpel, který převzal cenu za práci pro festival Mezipatra a je jen škoda, že se akce nezúčastnilo víc gayů a leseb. Nakonec, to je potíž většiny akcí pořádaných ve prospěch minority – najednou se zjistí, že zas tolik přívrženců ve vlastních řadách nemáme. Poslouchám proklamace jak je potřeba věci dát do pohybu a vyjít s barvou ven, a pak je nás na akci pár desítek. Virtuálně se za minoritu pere kde kdo, ale ve většině případů to začíná a končí kliknutím na „toto se mi líbí“ v síti Facebook.

V čem to vězí?

Podle mě čeští gayové a lesby nemají potřebu orientaci sdílet. Je fakt rozdíl být mezi gayi v New Yorku, Amsterdamu nebo Berlíně a v Praze. Díky Jirkovi Hromadovi a dalším aktivistům máme základ gay friendly legislativy, ale tomu úsilí došel dech před třemi čtyřmi lety. Existuje několik skupin, které mají schopnosti prosadit nové věci jako jsou adopce nebo novelizace Zákona o registrovaném partnerství, ale schází silný leader, který je přijatelný jak pro gaye, tak pro většinovou společnost, která, ať chceme nebo ne, o našich právech nakonec rozhodne.

Ty jsi proti gay adopcím svého času vystupoval, proč jsi změnil názor?

Nebyl jsem nikdy proti gay adopcím, jsem přesvědčen, že se dvě ženy nebo dva muži žijící v harmonickém vztahu o dítě dokážou postarat a vytvoří pro něho láskyplné a plnohodnotné prostředí. Mluvil jsem o tom, že nepovažuji současnou společnost připravenou na tento způsob adopce. Je dobře, že debaty na tohle téma už začaly, nějaký čas to bude trvat, ale adopce se určitě jednoho dne prosadí, jako se to povedlo v zahraničí. Nedávno jsme s Pavlem alespoň na dálku adoptovali chlapce v Tibetu a je to skvělý pocit.

Coming out jste s Pavlem zveřejnili v českých médiích. Bylo nutné s tím jít do novin?

Nebylo, ale média by to řekla za nás, takže bylo rozumnější vyjít s pravdou ven, než se stanem lehkou kořistí. Doporučuji to všem, kteří nechtějí žít dvojí život a 24 hodin denně něco předstírat. Život po coming outu je mnohem svobodnější, nedá se se skrýváním srovnat. Někteří gayové dělají z orientace stigma, jiní snobskou výsadu, jiní pomalu zednářské tajemství. Jsem v tom kapku jiný – není potřeba na sebe upozorňovat, ale ani se tvářit, že nejsem gay.

V září oslavíte 24 let trvání vztahu a před měsícem to bylo pět let, co jste si řekli ano. Váš obřad ale nebyl mezi gayi jednoznačně přijímaný...Svatební píseň „Ukážu ti cestu rájem“ vám zpíval Karel Gott, gratulaci poslal Václav Havel s paní Dagmar a na Karlštejn dorazily desítky celebrit. Nebyl to kapku cirkus?

Vím, co říkali, že se předvádíme a tak dál. A nejen někteří gayové, pohoršen tou slávou byl i herec Jan Kačer nebo novinář Josef Chuchma, jak jsem se doslechl. Upřímně řečeno mi to je jedno. Každý si může obřad uspořádat jak chce, co má rád a jak mu vyhovuje. Někdo chce přijet v Bentley, jiný na trakaři, proč se tím zabývat? My jsme si s Pavlem ten den užili. Ano, přišla půlka českého šoubyzysu a druhá si hryzala nehty, že nebyla pozvaná. Ne, to žertuji... Prostě to byl krásný den, ať si každý myslí co chce.

Není ale úplně obvyklé, aby se o svatbě točil dokument, který se pak vysílá v kině.

Dělat obvyklé věci je nuda. Dokument točil náš kamarád Michal Herz jako dárek a úplnou náhodou jej pak vybrali na festivaly do New Yorku, San Franciska a později i do Bratislavy. Když jsem tam byl na projekcích, došlo mi, jaké předsudky doma panují. V Americe mě ani Pavla nikdo nezná a přesto sál po promítání vstal a tleskal, diváci měli spoustu dotazů. Tady se jen řeší, jak to, že o sobě máme film.

Je tedy česká gay minorita nepřející?

To bych neřekl. Jsou mezi námi lidi jako v každé sociální skupině, hodní, zlí, zamindrákovaní i velkorysí. Spíš jsme ovládáni předsudky. Máme zábrany, vytváříme si domněnky a to brzdí nejen komunikaci, ale i rozvoj.

Chystáš se na Prague Pride?

Nechystám, nebudu v Praze. Ale držím klukům palce, je odvážné pořádat tak rozsáhlou akci s vědomím, že čeští gayové kromě Valentina skoro nikam nechodí. Je ale pravda, že na akci může přijít kdokoliv a jestli se povede záměr Prague Pride pořádat jako festival rozmanitosti, pak se může konat každý rok.

Pro Colour Planet jsi psal řadu článků i blog. Jednou z nejkontroverznějších záležitostí, která vznikla za tvého působení v Colour Planet, byl žebříček nejvlivnějších gayů a leseb. Jak se na to téma s odstupem díváš?

Měli jsme se na to vykašlat. Když žebříček vyšel, psaly mi dvě skupiny lidí – jedni, že je to ok a druzí to nevinné pořadí brali strašně vážně a považovali jej za skandální. Nechali jsme hlasovat mezi kolegy a kamarády, nejen gayi, ale i heteráky, a vyšel nějaký žebříček, který měl být spíš výchozím bodem pro povědomí o skupině lidí, co něco dokázali navzdory orientaci. Bohužel, část gay minority to brala jako dogma, pak mi jeden známý režisér napsal, že vlastně vůbec není gay a ať ho vymažeme, další pak řešili, kde jsem se tam vzal já. Takže je lepší, když žádný žebříček není.

Co naopak považuješ za největší úspěch Colour Planet?

Fakt, že se portál stal nejdůvěryhodnějším gay médiem v zemi. Držíme si čtenost bez velkých bulvárních výletů, citují nás seriózní většinová média. Je stále co zlepšovat, ale za čtyři roky se dalo jít i z kopce. My se, naštěstí, vydali opačným směrem a za to díky všem svým, dnes už bývalým, spolupracovníkům. A děkuji také čtenářům, kteří nám nastavovali zrcadlo – lepšili jsme se především díky nim.

Janisi, díky za vše, co jsi pro portál vykonal, díky, že jsi Colour Planet v roce 2007 založil. Hodně úspěchů a někdy nashledanou.

Foto: Petr Šesták a Robert Vano (Janis a Pavel)