Vyhledávání

Listopad 2017
Po Út St Čt So Ne
« Říj    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930  

Nezapomenutelná Barbra Streisand

Pátek, 19. Říjen, 2012

BS1

Newyorský Brooklyn jásal – jeho nejslavnější dcera se po padesáti letech vrátila domů a zazpívala v právě otevřeném Barcley’s Centre pro šestnáct tisíc diváků, mezi nimiž jsem nemohl chybět.

Barbra Streisand vstoupila na jeviště po oslavné hudební předehře a krátké filmové sekvenci, která prolétla její snímky od dětství až po prvního Oscara a broadwayská světla ramp. Teď byla tady, mezi námi, dýchala stejný vzduch a s rozjařeným úsměvem mávala obecenstvu. Co na tom, že show začala s půlhodinovým zpožděním: publikum dychtivě očekávalo její návrat, vždyť to byl teprve její 82. samostatný koncert od začátku kariéry v roce 1963! Barbra, oblečená ve třpytivém kalhotovém kostýmu s odvážným rozparkem, podívanou otevřela songem z muzikálu Sunset Boulevard „As If We Never Said Goodbye“, jehož text parafrázovala jen pro brooklynský večer. Připomněla v něm svá studia na místní akademii Erasmus i dětství v ulici Pulaski.

S fanoušky se nemazlí

Narozdíl od jiných zpěvaček, jejichž koncerty jsem dosud viděl, Barbra nepatří k těm, kdo své fanoušky něžně hladí po vlasech. Brooklynská diva se s tisícovou halou nijak nemazlila a na základě hluku v hledišti hned v prvním spojovacím textu sarkasticky utrousila „to mám teda fakt ráda, když se diváci takhle účastní koncertu“. Neustálé provolávání „ I love, you, Barbra“ a podobné adorace z publika pokaždé odrazila ironickou poznámkou, hrála si se ctiteli jak kočka s myší. V momentě, kdy část haly hlasitě žádala větší tmu v sále, se zpěvačka mimo scénář zeptala „Co pořád křičíte? Líbí se vám moje šaty? Jo, ty navrhla Donna Karan, zatleskejte jí“ A pak elegantně vyzvala osvětlovače, ať divákům vyhoví a zhasnou všechno co se dá.

Hvězdní kolegové v hledišti i na scéně

Holywoodská ikona obecenstvu, v němž nechyběli Sting, Michael Douglas, Woody Allen, Liza Minelli, John Travolta nebo Calvin Klein, nabídla repertár složený z převážně sentimentálních písní a vynechala mnohé, díky kterým patřila ke hvězdám hitparád. Po impozantním začátku velmi brzy, už po třetí skladbě, uvítala první hosty – italské vokální trio mladíků Il Volo, s nimiž zazpívala klasiku Charlie Chaplina „Smile“. Mezi námi, bez této estrádní vložky by se koncert špičkové umělkyně určitě obešel. Daleko zajímavější byla účast pop-jazzového trumpetisty Chrise Bottiho, s nímž Barbra mimo jiné excelentně interpretovala jazzový standart „My Funny Valentine“. Jednoho z největších hitů, „The Way We Were“, se posluchači dočkali až při vzpomínce na skladatele a dirigenta Marvina Hamlische ke konci první poloviny koncertu, kterému předcházelo téma z disco skladby „No More Tears“, jímž zpěvačka vzpomněla na kolegyni Donnu Summer.

BS2

S Obamou se vrátí šťastné dny

Druhou část bezmála tříhodinové show otevřel vtipný sestřih komentářů ze 70 let, v němž obyvatelé Brooklynu vyznávají lásku Barbře, což pak zpěvačka hbitě glosovala: „mám ráda lidi z Brooklynu, protože mluví pravdu a jsou skuteční“. Druhá půlka koncertu byla vůbec osobnější, došlo i na vystoupení syna Barbry, Jasona Goulda, který k jejím narozeninám sestříhal společné fotografie a s maminkou si (celkem solidně) zazpíval.

Pompézní závěr s brooklynským sborem obstarala hudební koláž skladeb Leonarda Bernsteina „Make Our Garden Grow/ Somewhere“ a přídavek se neobešel bez politického angažování: Ameriku čeká už za tři týdny prezidentská volba, a tak si výzvu „volte Obamu“ příznivkyně demokratické strany nemohla odpustit. Hudební tečku proto symbolizovala Streisandové klasika „Happy Days Are Here Again“.

Zranitelný hlas

Melancholická dramaturgie nesjpíš neumožnila zařazení dalších slavných písní – jak z éry spolupráce s Bee Gees (Woman In Love), tak z muzikálových alb Back To Broadway (Memory, Send In The Clowns) a dalších. Důvodem, proč sedmdesátiletá legenda nezazpívala ani tradiční „A Piece of Sky“ z filmu Yentl, mohla být také její pěvecká kondice. Upřímně řečeno, hlas, byť podepřený šedesátičlenným symfonickým orchestrem, nezněl tak plně, jak u Barbry Streisand bývalo zvykem a chvílemi bylo slyšitelně znát, že zpěvačka není v nejlepší formě. New York Times ve své recenzi pak zdvořile poznamenal, že „hlas byl zranitelně zastřený a postrádal suverenitu“, pro mě častokrát celému vystoupení scházela energie. Zatímco u koncertů Streisandové vrstevnic – Tiny Turner, Diany Ross nebo Lizy Minelli – jsem měl pocit, že by na scéně vypustily duši, Barbra elegantně proplouvala od stolku s růžemi k hrnku s kuřecím vývarem, který podle svých slov popíjela kvůli klimatizaci v hale. Šetřila se, opatrně zacházela s tóny, ale i tak bylo její vystoupení přesvědčivé.

Vidět Barbru Streisand živě je intenzivní zážitek, a přestože výběr skladeb nesplnil moje očekávání, byl to v každém ohledu nezapomenutelný koncert.

Janis Sidovský

Jiří Koubek

Tagy:



Komentovat

iBoys iGirls praguepride aids-pomoc mezipatra proudem