Vyhledávání

Listopad 2017
Po Út St Čt So Ne
« Říj    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930  

Právo dětí na sexuální orientaci a pohlavní identitu

Neděle, 19. Květen, 2013

gayloga

Ve švýcarském Sionu se začátkem května 2013 konalo mezinárodní symposium Rady Evropy o právu dětí na jejich sexuální orientaci a pohlavní identitu, respektive spíše na právo na jejich svobodné a bezpečné vyjádření.

V minulosti jsme byli zvyklí, že obhájci dětských práv se stavěli spíše proti právům LGBT minority a převažovala u nich snaha ochránit děti a dospívající před informacemi o homosexualitě a nejednoznačné pohlavní identitě, případně vnímali gaye a lesby jako potenciální hrozbu pro práva dětí. Dnes je zřetelný posun od tohoto spíše homofobního postoje k ochraně práv dětí s jinými projevy než jednoznačně heterosexuálními. Bernard de Vos (Belgie) z organizace hájící dětská práva uvedl, že pro něj je přirozená účast jeho organizace na gay pride, protože oni hájí práva všech dětí, ne jen těch heterosexuálních. Je to posun k individuálnímu pojetí ochrany lidských práv. Trend odráží i společenský vývoj, tedy stále časnější vnímání odlišné sexuální orientace a pohlavní identity u mladých jedinců. Rozvoj virtuálních sociálních sítí pak přispěl k vytváření nových forem diskriminace, zejména u mladších osob.

Většina přednášejících se stavěla negativně nejen k tzv. hate crimes (zločinům z nenávisti), ale i k tzv. hate speech (nenávistná verbální agrese). Někteří to zdůvodnili tím, že u dětí a adolescentů i tyto projevy mohou vést k závažnějším následkům než u dospělých, kde je sporné, zda nemá přednost právo svobody vyjadřování. Čím mladší jsou oběti homofobního násilí, tím je obvykle také horší kvalita poskytnuté pomoci. Některé země (Polsko, Belgie, Holandsko, Itálie) zřídily roli dětského ombudsmana. Polská dětská ombudsmanka je nezávislá, finančně patří do kolonky Sejmu. Pochvalovala si spolupráci s „dětským týmem“ svých poradců ve věku 15-18 let, v němž má gaye, lesbu i transgendera. Boj proti homofobii obvykle neznamená přijetí nových zákonů, ale spíše lepší implementaci těch stávajících.

Kromě domácích účastníků převažovali reprezentanti zemí, které samy zavedly preventivní programy ve svém školství (Švédsko, Irsko, Portugalsko, Británie, Itálie, z východu jen Makedonie), nebo je zavádějí v rámci programů financovaných Radou Evropy (například Černá Hora, Lotyšsko, Polsko). Irsko v rámci svého nadcházejícího EU předsednictví chystá konferenci o homofobní a transfobní šikaně na školách. V Holandsku je povinná jak sexuální výchova, tak i výuka o právech sexuálních menšin. Členem polské delegace byl i poslanec tamního parlamentu, který svou zemi zastupuje i v parlamentním shromáždění Rady Evropy, Robert Biedroň, který se ke své homosexuální orientaci otevřeně hlásí.

Rozpoznání své sexuální orientace či pohlavní identity se tedy v současnosti objevuje v časnějším věku, což potvrdila řada citovaných studií (během posledních dvaceti let je posun přibližně o dva roky). Také vrstevníci věnují případným projevům nekonformní identity větší, obvykle negativní pozornost ve formě šikany, sociální izolace. Učitelé ani rodiče nejsou obvykle připraveni vytvářet bezpečné prostředí pro ohrožené děti. Výsledkem je častější úzkost (která často plyne ještě z pouhého pocitu neurčité odlišnosti), deprese a sebevražednost u LGBT dětí a adolescentů (která již často souvisí s vnímáním identity a negativními projevy nebo obav z nich v rodině či ve škole). Dokonce ani odborníci nejsou vždy připraveni problém řešit. Otec transdívky (tedy chlapce žijícího v dívčí roli) vyprávěl svou zkušenost, když jeho dcera chtěla ve věku pěti let v sebevražedném úmyslu skočit z okna. Pedopsychiatr mu řekl, že tak malé děti ještě nemohou mít transsexuální ani sebevražedné tendence.

Samozřejmě obětí homofobní šikany se mohou stát i děti a adolescenti s identitou heterosexuální, kteří jsou v rámci stereotypů a předsudků za homosexuální považováni. Těch je asi třetina všech obětí. Byl uveden příklad, kdy dospívající chlapec byl okolím považován za „teplouše“jen proto, že četl rád poezii.

Nedostatečná je ochrana práv rodin, které bývají terčem homofobní diskriminace z důvodů odlišné sexuální orientace či pohlavní identity jejich potomků, ale i jiných členů.

Dva příspěvky se týkaly diskriminace GLBT menšiny spíše v obecné míře. Robert Biedroň popsal zákony zabraňující propagaci homosexuality (homosexualismu) v Rusku, Moldavě a na Ukrajině. Ukrajinský zákon byl přijat jednomyslně. Uvádí se v něm, že homosexualita vede k šíření HIV/AIDS (zrovna v této zemi s nejhorší epidemií v Evropě je dominující přenos jinými způsoby), ohrožuje národní bezpečnost a rodinné hodnoty. Biedroň také připomněl rozsudky Evropského soudu pro lidská práva proti Polsku, Rusku, Moldávii, které odsoudily zákazy průvodů gay pride, protože takové zákazy porušují svobodu shromažďování. Omezení svobod se netýká jen průvodů pride, ale i odborných konferencí, takže kdyby Rada Evropy podobný seminář uspořádala v Moskvě, tak by její účastníci zřejmě byli rozehnání milicí anebo zatčeni. Konečným trestem by mohla být pokuta ve výši až 60 000 US dolarů.

Spíše úsměvné bylo Biedroňovo přirovnání, že podobné stereotypy, jaké mají lidé o osobách s menšinovou sexualitou, mají i o politicích. Připomněl, že gayové, lesby a transgendeři ve střední a východní Evropě se považují za méně diskriminované, než jejich západní protějšky. Často jim ke spokojenosti stačí, že je nikdo nezabije a neuvězní. To se odráží i v postojích společnosti, protože česká a bulharská (!) společnost považuje postavení svých LGBT menšin za nejméně problémové v rámci EU. Přitom Nicolas Berger z Amnesty International uvedl, že právě v Bulharsku se odehrál jeden z nejhorších nedávných zločinů, kdy byl 25 letý muž kvůli homosexuální orientaci umlácen k smrti. Je málo známo, že stále existuje jedna země EU, která homosexuální chování kriminalizuje (přes 20 let starý rozsudek Evropského soudu), a to je Kypr. Oblast střední (jmenovitě zmíněno, že včetně Slovenska a Maďarska), východní a jihovýchodní Evropy je oblastí zvýšeného monitorování diskriminace a porušování práv LGBT osob ze strany Amnesty International.

Zástupci ILGA-Europe (Evropská asociace leseb a gayů) uvedli, že v polských, maďarských, makedonských a bosenských školních kurikulech je homosexualita stále označována jako nemoc nebo sexuální deviaci. Dvě třetiny mladých Srbů považují násilí na LGBT osobách za ospravedlnitelné. Přestože tato země přijala zákon ochraňující sexuální menšiny (zřejmě jako úlitbu při své snaze stát se členem EU), tak v praxi není uplatňován.

Biedroň připomněl etickou odpovědnost médií. Zobrazené články z polských novin by v našich podmínkách byly nepředstavitelné, i když titulek Dyktatura rownosci nám může znít povědomě. Dále citoval úmyslné nepravdy politiků (J. Kaczyňski řekl, že gay bomber v reakci na zákaz pride umístil nálože a chce vyhodit do vzduchu Varšavu). Zatímco Britové mají počítačovou hru, která pomáhá v boji s homofobií, v Polsku lze najít hru, kde si můžete virtuálně zastřelit svého „pedala“.

Ve východoevropských zemích přitom nenacházejí gayové pochopení ani ve svých rodinách. Polovina litevských LGBT svou orientaci v rodině tají, v Gruzii to je dokonce 87%. Více než dvě třetiny Srbů by si nepřálo, aby v jejich rodině byl homosexuál. Ale i ve Velké Británii musela čtvrtina LGBT osob své rodiny po svém „vyoutování“ opustit. Mezi nejčastější nadávky v polských mateřských školách patří pedal, gay, lesba, děti obvykle neznají ani jejich význam.

Britka O´Connorová z hnutí Stonewall uvedla, že na školách i dnes doznívá zákaz propagace homosexuality, zrušený téměř před dvaceti lety. Učitelé nejsou schopni o LGBT tématech s žáky diskutovat a problémy přecházejí mlčením. Jako úspěšnou kampaň citovala „Some people are gay. Get over it“. (Někteří lidé jsou homosexuální. Vyrovnejte se s tím.), která byla široké veřejnosti poměrně masivně prezentována.

Představila zajímavý program financovaný jednou bankou, který je zaměřen na vytváření budoucích lídrů gay hnutí, tedy pro mladé gay, lesby a transgendery ve věku 15-25 let. Jistě to není jen altruismus, bance pomáhá program vytvářet obchodně zajímavou klientelu a případně i kandidáty na pracovní pozice. Mladým lidem pak pomáhá zvýšit sebevědomí a LGBT hnutí připravuje vhodné identifikační vzory pro mladou generaci. Jiným projektem je každoroční ocenění Young Campaigner of the Year, tedy pro aktivního mladého aktivistu či aktivistku hnutí.

O dobrých zkušenostech hovořili dva zámořští hosté, gay učitel Kevin Jennings, který v současnosti působí v americké vládní administrativě, a Kanaďanka Helen Kennedyová.

Jennings uvedl, že homofobie (podobně jako rasismus) nepředstavuje hrozbu jen pro několik lidí, kterých se osobně dotýká, ale především hrozbu pro celou společnost. A netolerance, nikoli LGBT hodnoty, je hrozba i pro tradiční rodinné hodnoty, alespoň v té podobě, jak je většina americké společnosti vnímá (pro někoho může být tradiční rodinnou hodnotou i antisemitismus a rasismus, násilí vůči ženám). Připustil, že výuka proti homofobii, stejně jako všechny programy měnící zažité stereotypy, může být nepříjemná. Ale na školách, kde zavedli programy proti homofobii, se zlepšila vzájemná komunikace, důvěra žáků k učitelům. Citoval studii, v níž se 5-6% teenagerů ve věku 13-18 let identifikovalo jako gay, lesba nebo transgender. První rozpoznání erotické náklonnosti se u dětí dle této studie objevuje ve věku 8-11 let (při dotazu na publikum to bylo ještě méně), ve věku 13-16 let se objevují první partnerské sexuální zkušenosti (to obvykle není soulož) a ve věku 15-17 let se dotváří sexuální identifikace. V té době také dochází k outování gayů a leseb v rodinách a ve škole.

LGBT děti a adolescenti zažijí o 40% častěji rvačky, pětkrát častěji chodí za školy (z obav z šikany či odmítnutí spolužáky), častěji pijí alkohol a požívají drogy (zejména kokain je 6x častější) a čtyřikrát častěji se pokusí o sebevraždu. 41% učitelů na amerických školách homofobní poznámky přejde mlčením. Jednoznačně nemá rádo gaye 13% amerických studentů. Školy by měl mít dle amerických zkušeností jasnou „policy“ (zřetelné stanovisko odmítající homofobní projevy), programy a praxi.

V pořadí verbální agrese včetně posměšků vůči vrstevníkům se objevuje na prvním místě u amerických adolescentů fyzický vzhled napadeného (39%), na druhém místě jeho (předpokládaná či skutečná) sexuální orientace (33%) a genderové odchylky (28%). Školní schopnosti oběti se objevují na místě čtvrtém (16%), až pak následuje rasa atd.

H. Kennedyová referovala nejprve o aktivitách pro LGBT adolescenty, kteří zůstávají mimo školu a rodinu. V Torontu existuje azylové zařízení pro tuto skupinu s kapacitou 34 osob.

Dvě třetiny LGBT studentů uvedlo, že se ve škole necítí bezpečně. Bezpečně se ale necítil téměř stejný počet dětí, kteří měli nejméně jednoho z rodičů gaye, lesbu či transgendera. Nadpoloviční počet heterosexuálních studentů pak uvedlo, že se necítili dobře, když se stali svědky homofobního jednání. Mají program pro vzdělávání učitelů a ostatních zaměstnanců škol, zejména zajímavý je prožitkový program Coming out stars, kdy si frekventanti vyzkouší ve skupině pozitivní i negativní reakce okolí na sdělenou sexuální orientaci. Uvedla, že programy proti homofobii musí zahrnovat všechny dospělé, s nimiž přicházejí děti do styku, včetně třeba řidičů školního autobusu. Francouzka Mazé z EGLSF (Evropská gay a lesbická sportovní federace) uvedla, že právě v hodinách sportu se homofobní projevy objevují nejvíce. Souvisí to zejména s konfrontací dětí s tělesnými pubertálními změnami, nahotou a sportem odbržděnou agresivitou.

Kennedyová věnovala pozornost i adaptaci programů výchovy proti homofobii na podmínky církevních škol. I když některé církve neuznávají práva sexuálních menšin, tak nelze slevit z minimálního požadavku, že násilí z jakékoli motivace není ospravedlnitelné. Nemůžeme zcela zabránit homofobii, ale je třeba, aby lidé respektovali určité hranice. V církevních školách je třeba častěji vysvětlovat i základní termíny (třeba transsexuál), které jsou jiným studentům obecně známé.

Švýcarští účastníci pak poměrně podrobně referovali o svých programech proti homofobii a byl představen program Rady Evropy Pestalozzi pro vzdělávání pedagogických pracovníků. Asi největším problémem programů je jejich časová a finanční náročnost, která komplikuje větší rozšíření. Federální institucionální podpora gay témat ve Švýcarsku neexistuje. Vše závisí na jednotlivých kantonech a městech. Například město Curych LGBT oddělení v rámci úřadu pro rovnoprávnost má. Projekt GLL pak na školách prezentuje tým tří osob – gay, lesba a rodič homosexuálního potomka. Podobně působí v Itálii sdružení rodičů gay potomků Arcido (Arcigay je tamní jednotná gay organizace), které pomáhá obdobným organizacím ve světě, například v Ugandě. Obecně se taková sdružení řadí do tzv. gay straight alliance, která zahrnuje i vrstevnické programy (například u nás Netopeer v rámci SPRSV) . Lze říci, že rodičovské organizace existují ve většině zemí, většina účastníků se divila, proč v České republice takové sdružení chybí (pokus Diakonie ČCE před lety nebyl úspěšný). V německy mluvících zemích existuje i sdružení rodičů transsexuálních dětí TGNS.

Stěny konferenčních místností byly vyzdobeny asi dvěma desítkami plakátů ve francouzštině proti homofobii. Asi nejemotivnější byl obrázek svlečených zkrvavených klukovských šatů a bot na zemi. Doprovodný text uvedl, že jejich majitel byl zmlácen kvůli homosexualitě.

Švýcarský sociální pracovník a gay Hausermann prezentoval tři studie o duševní zdraví gayů z francouzských kantonů (roky 2002, 2007 a 2011). Více než třetina gay respondentů uvedla, že se cítí nebo cítila depresivní, z toho u třetiny z nich šlo o klinické potíže. První projevy deprese se nejčastěji objevovaly kolem 16. roku věku. Gayové mladší než 25 let svou sexuální orientaci odkrývali o 3-4 roky dříve než starší. S tím možná souvisí i to, že v posledních letech spíše stoupala četnost fyzické či verbální viktimizace i četnost suicidálních úvah.

Sebevražedný pokus někdy uskutečnila pětina gayů, což odpovídá celosvětovým údajům. Polovina z nich tak učinila ve věku do 20 let. Suicidální myšlenky v posledním roce byly u gayů třikrát častější než v průměrné populaci, celoživotně více než čtyřikrát častější. Na sebevražedných úvahách se poměrně rovnoměrně podílel strach z prozrazení i odmítnutí okolím, zejména rodinou.

Rovněž negativní zkušenosti s nějakou formou agrese jsou u gay mužů mnohem častější než u heterosexuálů. V posledním roce se s ní setkali přibližně třikrát častěji, u mužů ve věku 45-55 let ten rozdíl byl dokonce téměř desetinásobný. Celoživotní zkušenost s fyzickou agresí mělo více než pětina gay respondentů.

Prevenci homofobního násilí se věnuje i UNESCO. Jde o komplex aktivit, které zahrnují prosazování lidských práv, prevenci HIV u mladých mužů majících sex s muži, zejména v latinské Americe a Asii, prevenci homofobního násilí a šikany a zajištění rovného přístupu ke vzdělání pro mladé LGBT. Výslovně uvedli, že práva dětí v tomto případě musí mít přednost před právy rodičů. V roce 2012 generální sekretářka UNESCO Irina Bokovová vydala jako první nejvýznamnější představitel této organizace jednoznačné prohlášení proti homofobii. Byl citován i generální tajemník OSN Ban Ki Moon, který označil homofobní harassment za morální skandál, porušení lidských práv i zdravotní hrozbu. Bylo upozorněno i na to, že příslušníci jedné minority leckdy zaujímají diskriminující a stigmatizující postoje k jiným menšinám. Holanďan von Bönninghausen uvedl, že jejich národní politika vůči turecké a marocké menšině zdůrazňuje, že pokud sami žádají respektování svých práv, tak nesmí oni diskriminovat jiné menšiny, zejména LGBT. Ale existují (a nejsou vzácné) homofobní projevy u transsexuálů a transfobní jednání u gayů a leseb.

Psychoterapeutka Marina Castaňeda (Mexiko) uvedla, že někteří rodiče reagují na coming out potomků odmítnutím, někteří dětem vyčítají, že jim to řekli pozdě, ale jiní, že jim to vůbec říkají, že to nechtěli vědět. Období před odkrytím sexuální orientace je velmi důležité, protože dítě vyhodnocuje pravděpodobnost přijetí. V rodině pak dítě neočekává jen úctu ke své sexuální orientaci, ale i lásku. Pokud je coming out spojen s velkými událostmi (třeba vánoci), jsou negativní reakce častější. Doporučuje informaci rodičům i několikrát opakovat a v brzké době ji oznámit dalším lidem v rodině. Aliance se sourozenci přitom leckdy sdělení rodičům předchází. Dítě musí rodiče edukovat a vyvracet jejich stereotypy. Když ona pracuje s rodiči, kteří mají problém orientaci potomka přijmout, tak se jich úvodem zeptá, zda chtějí své dítě na zbytek života ztratit, zda chtějí, aby proces přijetí byl složitý a dlouhodobý. Pokud odmítnou, tak řekne, že s nimi může pracovat. Mají-li rodiče podezření na homosexuální orientaci dítěte, tak doporučuje se přímo neptat (není ještě na sdělení připraveno), ale vytvářet doma gay-friendly prostředí, například nechat „omylem“ na stole knihu (odbornou i beletrii) o homosexualitě.

Uvedla také, že více reálných informací o životě gayů a leseb máme z marketingu než od odborníků na duševní zdraví, kteří jsou při vytváření svých úsudků stigmatizováni selektivitou své profese (i když i v marketingu je poznání selektivní, protože pomíjí třeba LGB bezdomovce). Zdůraznila, že když hovoříme o gay právech, tak musíme mluvit i o povinnostech. V tomto smyslu ocenila stejnopohlavní manželství a registrované partnerství jako přijetí zodpovědnosti a cestu k širší společenské integraci.

K otázkám transsexuálů Berger uvedl, že jsou mnohem častějšími oběťmi zločinů z nenávisti než gayové a lesby. Ročně jsou kvůli své pohlavní identitě zavražděny stovky osob, v širší Evropě je pak „premiantem“ Turecko. Také sebevražednost je u transsexuálů 3-4x vyšší než u gayů, tedy asi desetkrát vyšší než v průměrné populaci. Setkávají se s diskriminací a odmítáním při vyhledání zdravotní péče, a to i té, která s případnou přeměnou pohlaví nesouvisí. Pokud proběhne přeměna pohlaví, setkávají se s odmítáním při vystavení nových dokladů, potvrzení o absolvovaném vzdělání atd.

Biedroň připomněl výrok polského politika, který uvedl, že nechápe, proč jeho strana bojuje za práva žen, pokud má jen dvě poslankyně. Z nich ale jen jedna je přirozenou ženou (druhou je totiž transsexuálka Anna Grodzka). Nelze v této souvislosti nepřipomenout výrok Miloše Zemana, který na besedě v rámci loňského Pride na otázku Jiřího Hromady, zda ho akceptuje jako gaye, řekl, že je mu jeho orientace úplně jedno. Ale spontánně dodal, že by již nepřijal stejně bez výhrad osobu, která se neztotožňuje se svým pohlavím a chce ho změnit.

Právně byla problematika transgenderů často vytěsněna mimo ochranu před diskriminací, a to i v těch zemích a zákonech, kde sexuální orientace jednoznačně patří mezi charakteristiky, které vyžadují speciální respekt. I termín transfobie je mladší než homofobie. Samotní transsexuálové ale upozorňují na to, že i transgendeři mají svou sexuální orientaci a že případné začlenění do práv skupiny LGBT porovnává odlišné kvality, tedy sexuální orientaci a genderovou identitu. I transgender může být homo- či heterosexuálně orientován. V některých případech ochrana práv transgenderů spíše než ze zahrnutí jejich případů mezi práva LGB menšiny vychází z práv rovnosti pohlaví.

Tématu transgenderů se věnovali zejména Natacha Kennedyová (UK), Lucemburčan Erik Schneider a Polák Wiktor Dynarski.

Dynarski mi mimo plénum objasnil průběh přeměny pohlaví v Polsku. Tamní zákon nedovoluje provedení sterilizace. Začátek probíhá obdobně, jen psychiatrické vyšetření je nezbytné (nestačí tedy zhodnocení sexuologem). Po minimálně ročním užívání hormonů a real life testu (obvykle trvá toto období déle) musí podat pacient civilní žalobu proti svým rodičům, že bylo při porodu špatně určeno jeho/její pohlaví. Pokud je transsexuál homosexuálně orientován, tak by zřejmě rozhodnutí soudu bylo záporné, proto svou orientaci nepřizná. Soud tedy rozhodne o úřední změně pohlaví a až pak následují případné operační výkony.

N. Kennedyová nás seznámila s novým výrazem cisgenderismus. Nejedná se o změněnou pohlavní identitu, ale jen o projevy, které nejsou v souladu s kulturně očekávanou pohlavní rolí. Takže muž pletoucí svetr by zřejmě v našich podmínkách byl cisgender, zatímco v Norsku mužem, který se chová v rámci tamních kulturních norem. Je chybou takové jednání patologizovat. Nicméně i tito lidé se setkávají s transfobickými předsudky.

Vycházela z Foucaltových idejí, podle nichž sexuální předsudky, zdůrazňování genderu, je jedním z mocných způsobů, jak je moc ve společnosti prosazována.

V praktické situaci poukazovala na problémy, spojené s řešením praktických situací. Například v USA byla uvězněna trans-žena za to, že šla na veřejnosti „nahoře bez“. To je typický ženský přestupek, protože muž by za takové chování uvězněn nebyl. Přesto odmítli její žádost o umístění do ženské věznice, protože úředně byla mužem. Stejně tak se setkávají transsexuální uprchlíci s problémy při umístění do azylových zařízení. Schneider uvedl, že největší problém mají trans-děti s návštěvou WC. Často jsou vrstevníky vnímáni ve své žité genderové roli a najednou se musí zachovat odlišně.

Určité váhání a nejistota při prosazování své identity v dětství jsou pak často „důkazy“, že nelze vyhovět v akceptaci pohlavní identity u trans dětí. Přitom tři čtvrtiny transgenderů si uvědomilo svou odlišnost před 11. rokem věku (rozmezí je 3-45 let). V té době se také snaží dítě více dozvědět o svém vnitřním světě. Jejich „vnitřní“ slovník se pak v průměru ustálil po 15. roce věku. Roli při odmítání trans dítěte pak hraje i silný sociální tlak na rodiče. Učitelé, kteří se snaží přijmout trans-děti v jejich roli, jsou často svým okolím považováni za politické aktivisty.

N. Kennedyová uvedla svou vlastní zkušenost ze sexuální výchovy. Učitel se zeptal dětí, zda něco chtějí vědět o transsexualitě. Neměla odvahu se přihlásit. Učitel sdělení uzavřel: „O.K., no problem“. V porovnání s pre-homosexuálními dětmi mají o trans-děti o své identitě ještě méně informací, chybí jim skoro vždy možnost identifikačních vzorů. Rozšíření internetu umožnilo transgenderům žít svůj, do té doby často skrytý život, nejdříve ve virtuální realitě.

Schneider uvedl, že v zásadě existují v Evropě čtyři medicínské přístupy k transsexuálním adolescentům. Nejčastější je blokáda puberty analogy gonadoliberinů. Je to volba mezi obavou z chybného rozhodnutí na straně jedné a ze zvýšeného rizika sebevražedného jednání na straně druhé. Bývá nasazována prakticky bez ohledu na věk, jen na základě tělesných známek přicházející puberty. Některé země umožňují už od 16 let (výjimečně od 15 let) za určitých podmínek nasazení hormonů opačného pohlaví. Další skupinou zemí jsou ty, které připouštějí nasazení opačných hormonů již v době, kdy se objevuje sekundární pohlavní ochlupení. Konečně pak jsou země, které odmítají jakékoli medicínské zásahy. Byla citována Cohen-Kettenisová, která doporučuje opatrnost, protože u dvou třetin adolescentů, které se jeví vhodné k nasazení blokády puberty, nakonec dojde k homosexuálnímu vývoji, a nasazení opačných pohlavních hormonů by je poškodilo.

Právně řeší situaci trans-dětí Argentina. Ta má zákon o pohlavní identitě, který umožňuje každému občanovi včetně dítěte přijmout zvolené jméno. Takže pokud si 8 letý Romeo přeje být Rositou, nic nebrání úřední změně jeho/jejího jména.

N. Kennedyová se zabývala i častější koincidencí změněné pohlavní identity a Aspergerova syndromu, která má dosahovat až 13%. Upozornila na to, že děti s autistickými poruchami neakceptují tak často zevní kontrolu, proto své cítění častěji otevřeně projevují. Na druhou stranu nekritická interpretace těchto dat vedla k menší akceptaci potřeb transgender lidí.

Připomněla toy ritual, tedy to, jakým způsobem rozhodovali o genderové identitě nativní Američané. Dítě odešlo samo do chýše, kde byla řada hraček, a mělo si jednu vybrat. Pokud přineslo hračku dívčí, chovali s k němu jako k dívce, a naopak bez ohledu na jeho tělesné pohlaví.

MUDr. Ivo Procházka, CSc.

Jiří Koubek



Komentovat

iBoys iGirls praguepride aids-pomoc mezipatra proudem