Vyhlašování cen Americké filmové akademie se počtem televizního publika a pompézností zpracování vyrovná jen zahájení olympiády. Sportovní klání má ale nespornou výhodu – koná se jednou za čtyři roky, kdežto ohňostroj marnosti se nad městem andělů rozsvěcí každý poslední víkend v únoru. Zaujmout každoročně miliardu diváků s rozdílným vkusem i tradicí dá pěknou fušku, ale zdá se, že tentokrát si tvůrci můžou připít Möetem. Oscaři se letos jednoznačně povedli.

Slavnost plná hudby

Ceremoniál měl poprvé společné téma, které předznamenalo očekávání velké show: lesklým pojítkem byla hudba a filmové písně, které až na jednu výjimku zazněly živě v přímém přenosu. Na hlase jednotlivých hvězd večera byla nervozita znát, ale to bych předbíhal.

Podívaná totiž v Los Angeles začíná už 3 hodiny před začátkem udělování cen, na korálově červeném koberci. Na něj z limuzín elegantně vstupují legendy stříbrného plátna, nervózně vbíhají hvězdičky s první příležitostí a dychtivě vyskakují manželky senátorů ze středozápadu USA, kterým se poštěstilo sehnat jeden lupen do mezaninu. Šance být na Oscarech má pro všechny cenu zlata, je štemplem na společenském statusu a slibuje neobyčejné vyhlídky – pro vítěze stohy scénářů a bobtnání bankovního konta, pro módní návrháře a designéry šperků objednávky od šejků a pro paní z Texasu společenskou prestiž mezi místní honorací.

Letošní rej na běhounu před Dolby Theatre na Hollywood Boulevard ilustroval už zmíněné téma slavnosti. Šaty prvotřídních hvězd, jejich účesy i klenoty na vyztužených tělech zapadaly do konceptu zlaté éry Hollywoodu a inspiraci našly v Kleopatře nebo ve Snídani u Tiffanyho.  Poblázněné davy kolem barvitého průvodu jásaly nad věčnou krásou skvělých hereček i nad uměním plastických chirurgů a odpočítávaly minuty do nejočekávanější show roku. Tu letos mohli sledovat diváci také online nejen na webu, ale i na chytrých telefonech nebo tabletech, kde díky mobilní aplikaci měli možnost hodnotit oblečení krásek a to všechno sdílet na sociálních sítích. Vzrušení rostlo na koberci, na Twittru i v zákulisí. Oscarová noc mohla začít…

Rozechvělé kamarádky producentů 

Poprvé tuhle slávu uváděl animátor, herec a komik Seth MacFarlane, jehož ostrovtipu unikla málokterá herecká celebrita v sále. Hned první hudební číslo, které z budoucnosti představil kapitán Kirk z filmu Star Track, vypíchlo obnažené ženské vnady hereček, které – snad nehraně – zaskočil výčet jejich nahých scén a překvapeně zíraly na odvážné defilé svých poprsí. Švih, milou ironii a glanc měly také všechny následující komentáře, včetně „zcizujících“ divadelních fórů, kdy Seth MacFarlane bouřlivě uvedl hvězdy filmové klasiky Sound Of Music, aby za chvíli přiběhl četník se slovy, že je všechny sebrali a jsou fuč. Na scénu prostě nikdo nepřišel.

Vedle moderátora pak k nejvýraznějším prvkům show patřila proklamovaná hudební vystoupení. Producenti ceremoniálu, Craig Zadan a Neil Meron, spolu žijí 37 let a jejich jména najdete pod snímky Chicago, Hairspray nebo Footloose, podíleli se i na broadwayských inscenacích, a tak se dalo čekat, že obvolají své kamarádky – divy, aby jim na show přišly zazpívat. Že to nebyl snadný úkol bylo poznat na první z nich, nestárnoucí Shirley Bassey, která si na Oscarech v 76 letech odzpívala svůj debut. Viděl jsem ji živě před dvěma lety v Londýně a je obdivuhodné, v jaké formě stále funguje. I tentokrát, přes nejistý nástup, vystřihla bondovku „Goldfinger“ fantasticky a dočkala se standing ovation. To ovšem nebyl případ jedinečné Barbry Streisand, jejíž hlas vloni New York Times nazval „husky“. Chrapot se ozval i na Oscarech, a přestože Barbra v písni „The Way We Were“ byla ztělesněním stylu glamour a v kompozici s dekorací od Swarovského působila nadpozemsky, její výkon nepatřil k nejlepším. Nervozita byla, koneckonců, znát i na hitparádové rekordmance Adele, která sošku získala za dramatickou baladu „Skyfall“. Slyšel jsem ji živě zpívat s větší jistotou než v neděli na Oscarech, kde svůj rozsah a hutný hlas, zřejmě pod tíhou přímého přenosu, nerozezněla, jak u ní bývá zvykem.  Naopak přesvědčivá byla soulová diva Jennifer Hudson v songu z muzikálového příběhu o Dianě Ross, Dreamgirls. Razantní zhubnutí jí ale ztenčilo výšky do nepříjemných alikvót, ne vždy jdou kila dolů člověku k duhu. Stále sexy Catherina Zeta – Jones to svým kolegyním natřela, nikoliv v dobrém slova smyslu. Jako jediná část svého partu z Chicaga „zazpívala“ z playbacku s odůvodněním, že šlo o choreografické číslo. Těžko si představit, co si pak dámy na tuhle „férovou“ vychytávku sdělily v zákulisí :-)

Film povznáší naše sny

Poctu filmovým profesím, jakou Oscaři bezesporu jsou, zakončila mezi plejádou předávajících manželka amerického prezidenta, noblesní Michelle Obama. Má vlastně štěstí, že její předchůdkyně Laura Bush nevykládala v televizi, jak po sobě v Bílém domě nechce první dámu tmavé pleti. Takhle divákům mohla elegantně tlumočit svůj příběh – nevzdávat se svého snu, ať jste kdokoli, patříte k jakékoliv menšině anebo jste z úplně jiných poměrů, než kam míří váš sen. A její slova doplnil oceněný Ben Affleck, když obecenstvu vzkázal: „život vás mockrát srazí na kolena, ale musíte se znovu postavit“.  Celý sál byl z jeho provolání naměkko a burácel souhlasem.

A právě v těch okamžicích, kdy vám srdce tluče rychleji a ztrácíte dech, je ukryto tajemství úspěchu Oscarů. Krásné róby, třpyt celebrit i dokonalá těla se nevyrovnají zážitku ze splněného snu. O ten jde během oscarové noci především. Učí nás úctě k úspěchu souputníků a k velkorysosti při další naší prohře. A vzdává hold filmu, který naše sny dovede odvyprávět lépe, než kolikrát my sami.